Do Templu z Národního Shromáždění
převezli krále. Jako do vězení –
však královského. Dvory osvětleny
a věže lampiony ozářeny,
nad branou věnce z lipového listí –
král spokojen byl. Docela se jistí,
že přátelsky se shodl se strážemi,
hovoří, ptá se, chodí sály těmi,
o klíče, zámky, mříže zajímá se –
sklon k zámečnictví ozval se v něm zase.
I královna se zdá nést los svůj klidně:
prý s úředníky mluví sdílně vlídně,
když do pokoje vešla, rozvírala
svůj necessaire a všem jim ukázala
svůj poklad, sbírku vlásků svojich dětí,
pak ruce parfumujíc, přivoněti
jim dala k nim – a nic tam nechybí jí,
své krajky, hedbáv má jak v Tuilerii
i prsteny – a těm se strážci diví –
nábytek vzácný z růžového dříví
s sametem rudým, kuchyň znamenitou
i koupelnu jí dali náležitou –
maire Pétion snad nahradit chtěl nyní
čím provinil se... Ba, v té jedné síni
i klavír je, což královnu zvlášť blaží
a ondy hrála na něm svojí stráži
i Marseillaisu – stráže zajásaly...
Ach Bože můj... O Richarde, můj králi!