Můj sešitku, tři roky opuštěný! Tři roky děsu, hrůzy beze změny, že pokračovat mohu bezmála, jakobych včera byla přestala...
Do Templu z Národního Shromáždění převezli krále. Jako do vězení – však královského. Dvory osvětleny a věže lampiony ozářeny,
nad branou věnce z lipového listí – král spokojen byl. Docela se jistí, že přátelsky se shodl se strážemi, hovoří, ptá se, chodí sály těmi,
o klíče, zámky, mříže zajímá se – sklon k zámečnictví ozval se v něm zase. I královna se zdá nést los svůj klidně: prý s úředníky mluví sdílně vlídně,
když do pokoje vešla, rozvírala svůj necessaire a všem jim ukázala svůj poklad, sbírku vlásků svojich dětí, pak ruce parfumujíc, přivoněti
jim dala k nim – a nic tam nechybí jí, své krajky, hedbáv má jak v Tuilerii i prsteny – a těm se strážci diví – nábytek vzácný z růžového dříví
s sametem rudým, kuchyň znamenitou i koupelnu jí dali náležitou – maire Pétion snad nahradit chtěl nyní čím provinil se... Ba, v té jedné síni
i klavír je, což královnu zvlášť blaží a ondy hrála na něm svojí stráži i Marseillaisu – stráže zajásaly... Ach Bože můj... O Richarde, můj králi!
Cookies on Poetry Cove