Lesk slunce na západě hasl, kraj tměl se veškeren, a chladný vítr smutně třásl skly malých luceren.
V tom víru, letu, křiku, shonu na hlučném nádraží svou milou spatřím na perronu s manželem pod paží.
Již jedou, jak mi kdosi hlásá, v ty kraje příjemné, kde vánek na zem’ vůni střásá, a myrt a laur se pne,
kde navrací vzduch čistý, zdravý žár lícím nachový – tam jedou nabýť – lidé praví – klid, zdraví – kdož to ví!
Ba, bledá, chorá je ta žena v tak krátké proměně, jak růže bílá, opozděná, až k chladnu jeseně.
Mrak smutku tkvěl na klenbě čela, a z očí zíral žal – hněv dávný opustil mne zcela, a soucit s ní mne jal.
Tys neodešla s blahým klidem od stupňův oltáře – tak neznamená štěstí lidem své sledy do tváře.
Dnes na rozchodu za vše muka. odpustiť mohu jen, dnes nad tebou mi srdce puká víc než v tvé svatby den...
Co krásno tady, všechno mine – ó sudba neblahá! dnes musím zříť, že také zhyne ta čistá krása tvá!
Už jenom v paměti mé zkvétá ta spanilá tvá líc – ó brzy všechen pudr světa jí nenahradí víc!
A brzy pak se s pláčem schýlí v dlaň líce uvadlé, až první vlásek vstříc ti bílý se blyskne v zrcadle.
A to tvé čelo mramorové pak vrásky zorají, a ty tvé rety purpurové, má drahá, zmodrají – –
Mně líto, líto, že ty časy jdou cestou zákonnou, že budeš na troskách své krásy nervosní matronou...
Cookies on Poetry Cove