Je tomu nyní, paní, přes dva roky,
co píseň naší lásky dozněla,
dva dlouhé roky jste tam v dáli,
svět jiný kolem vás se valí –
a vy jste ještě vzpomněla?
A v jaké chvíli as? Zda jenom z nudy
jste minulosti prošla zášeřím?
A proč ten jeden lístek bledý
zde nese slzí zřejmé sledy –
vždyť víte, že jim nevěřím!
Snad v albu vašem moje podobizna,
snad v knize kvítek z času dávného,
snad verše mé, jež stůl váš tají,
vám na tu lásku vzpomínají –
však v srdci není ničeho!
A u mne jak? Dva verše z knihy této
jsou odpověď nad epos vhodnější,
ty vracím vám, ó paní milovaná:
„dny bez klidu a v srdci živá rána,
a život nad smrť bídnější!“