Je tomu nyní, paní, přes dva roky,
co píseň naší lásky dozněla,
dva dlouhé roky jste tam v dáli,
svět jiný kolem vás se valí –
a vy jste ještě vzpomněla?
Co může býti u vás? Snad jen z nudy
jste minulosti prošla zášeří?
Té knihy jedna stránka bledá
je plna skvrn... snad slzy... běda!
Než... těm se ztěžka uvěří!...
Snad v albu vašem moje podobizna,
snad v knize někde čtyrlist jetele,
snad verše mé, jež stůl váš tají,
– ty máte-li – snad vzpomínají
vám na dávného přítele...
Však... vzpomněla jste... Díky za to, díky...
Já probíral se těmi básněmi,
a verše dva mi na paměti tanou;
„jdu v srdci s živou nezhojenou ranou,
však umřít přece nelze mi!“