Je v parku lávka, kterou za dne
dvě lípy stíní šumíce,
a v noci letní, jasné, chladné
tam padá světlo měsíce.
V těch nocích, které rádi mají
dva milující, koček tlum
a mudrc, který snívá v taji,
i básník, plný velkých dum,
v těch nocích přišla moje milá,
jí devatenáct bylo let,
má Rusalka, má dobrá víla,
zhalena v řasný bílý pled.
Ty modré noci! Pozazpíval
pták, jenž se ze sna probudil,
proud světla sněťmi k zemi splýval
a bílé plochy travou lil.
Mha modravá se vzduchem chvěla
až vzhůru v lehká nebesa,
v nich kreslila se stromů čela
jak bájného kus pralesa!
Ó noci modré intimnosti,
tak nad rájem jste zářily,
když ve své lásky nevinosti
tam Adam s Evou chodili!...
Co vše by mohla vyprávěti
ta lávka, staré stromy ty!
Přísahy stoupaly v ty sněti
a do hvězd byly vyryty!
A těchto hvězd zas obraz vnikal
do modrých očí bezděky –
a ret můj jej tam uzamykal
a vězniti chtěl na věky!...
Ta lávka lidí moudřejší je
a vzpomínkám slov nehledá – –
teď šedý mech ji celou kryje,
a nikdo víc tam nesedá.
Park pust je, smuten. V noci třpytí
se němé hvězdy v běhu svém,
a měsíc nad ním nyní svítí
jak smutná lampa nad hrobem.
Má Rusalka, má dobrá víla,
v těch nocích v městě vzdáleném
dvě malá lůžka odestýlá,
kam klade v citu blaženém
dvě poupátka a k stolu hledí,
kde v zelenavém zášeří
muž její obstarožný sedí
a s klidem otce večeří...