Já dostal ruskou patrontašku.
Prostičkým, skoro dětským písmem,
je na ní jmeno: Kolaš Sergěj.
A je-li písmo znakem duše,
pak tato byla prostá, jasná,
žert muzický, smích ráda měla
a slovem jadrným, jež sklouzlo
s těch retů s prvým chmýřím mužským,
soud dávala o věcech světa.
A modré oči měl ten Sergěj,
já vidím je, jak spokojeně
se dívaly, když těžká ruka
na patrontašce vyráběla
ty potácivé znaky písmen,
jak zřely z nakloněné hlavy
zkoumavě s prava, leva potom
a usmály se samolibě.
Magacín jeden patrontašky
byl vystřílen už – z druhého pak
dvě řady chybí. Sergěj mužík
šel, kam mu Jeho Blahorodí
svou šavlí bylo ukázalo,
a střílel, jak mu poručeno,
a stál – až padl. Cizí země
přijala mladé tělo jeho.
A v některé té gubernii
v daleké Rusi, v tiché vísce
čekají stále. Taková věc
je tahle ruská patrontaška.