Ta láska k vlasti snadno chápe se, když několika slovy zatřese, jež po pár roků mají dobrý zvuk: když – na příklad – vlasť v sloce představí
zhalenu ve plášť děsný, krvavý, – effektní háv to staré romantiky – a kolem hlavy s gloriolou muk... Neb nesvornosti hydru prokleje
a živí staré, sešlé naděje proroctvím levným v příští čas; kol plno přátel vidí v táboře a slunce slávy v našem obzoře,
jež naší dobré matce vlasti vsadí diadem zářný místo trní zas... I ona finta stará otřelá vždy ještě dobrý effekt udělá
dít: zemřít chtěl bych jenom pro svou vlast! – i hezké to – což zvykem moderním je nyní – nabít ve sloku a rým pár seriosních rad a pěkných plánů
a čtenáři je vážně na stůl klást... To vše je zřejmé. Zda však pochopit dovede jednou někdo onen cit, jenž stokrát vysmán, schlazen, oklamán,
v tmách vidí ten náš obzor veškerý, zří v příští časy okem nevěry a trhá cetky, které národ baví, a klade nůž do hnisajících ran?
Cit pochopit, jenž trysk’ jen v žluč a vztek, žár pochopit, z nějž ani paprsek nepadá v příští dráhu, boje, dny, jen silná hrdosť, a ta vyrazí
jen hořkostí a všecko odhází, co slabí nás a co je nehodno nás, naděje, sny, roj přátel šalebný? Buď zdráva, otčino! Vem poslední můj list
– ne jako omluvu, já před tebou jsem čist – jak pozdrav prostinký, v nějž jsem zas sebe klad. A moh’ jsem kratčej jej a lépe vyslovit, po starém způsobu jak říkává náš lid:
Já na tě vzpomínám, mně po tobě se stýská a mám tě z celé duše rád!
Cookies on Poetry Cove