Ty vrásky na čele prý jizvy mohou býti
ran, které v srdci jsou...
jak dlouho mám je už – to neznám povědíti,
však cítím, že tam jsou...
Zrak mdlý je, vyhaslý jak mračno, z něhož blesky
již nikdy nevyjdou,
dal nocím bezesným a slzám svoje lesky
a blýskavicím sílu svou.
Rty trpce stažené, jak cos by říci chtěly,
však slova nevyjdou –
co ještě mluvit dál, když proklel jsem svět celý
a celou bídu svou?!
Smrt, lesník, kamsi spěl; při cestě sosna čněla,
klep na ni dýmkou svou:
pak vytáh závěrák – a ruka křížem jela
přes kůru mladistvou...