Byl by to pohled s některé hvězdy v aetheru věčném na naši zemi!
Halena vrstvou šedého vzduchu valí a točí se sploštělá koule
okolo slunce. Valí a točí se, na ní se míhají jak v kaleidoskopu
stříbrné hory, zelená údolí, města a pole, moře a řeky,
skály a lesy vždy jinak skupeny – byl by to pohled! Však vidím, jak náhle
by užas’ ten člověk, mnul by si oči a přec by jen viděl, jak jakýsi netvor
veliký, hrozný na zemi leží. Zátoky moře mu vnikají v tělo
a vlny příboje lízají údy. Jakýsi ježek s třpytnými ostny
země lán dusí! Ostny se lesknou v paprscích slunce a třepotu hvězd!
Evropo, Evropo, hleď, jak as děsíš nějakou duši naivní prostou
na kterés hvězdě tam v modravé výši! Ta prostá duše netuší, neví,
že’s postavila k ochraně míru, pro štěstí národů – les bajonettů!
Ó jak by jásala ta prostá duše, by vidoucím zrakem zřela a věděla,
jak dál se staráš o blaho svých dětí! Ta tisícerá děla, tvrze a pevnosti
a plné arsenály granátů, kartáčů, šrapnelů, bomb – ta ohromná kasárna,
nabita všudy jak mraveniště – a jak dnem nocí stroje se robí,
puška se vymýšlí, děla se lijí – jak by té duši nevinné, prosté
zraky se zalily pohnutím asi!... Ó Evropo, tys nikdy nebyla tak bezvládná, chabá, prohnilá, chorá,
jako jsi nyní v tom hrůzném lesku smrtících zbraní! Tys nikdy nebyla tak zralá k pádu,
tak nikdy prokleta a odsouzena osudem věčným, jako jsi nyní v své domnělé výši a domnělé hrůze!
Toť tvůj plod poslední ta smrtící ocel, děl, pušek jícny, granáty, bomby,
jež tvoji syni pěstí na tvojí půdě! Ta půda nesla kdys ovoce lepší
– oh, je to dávno, a marno vzpomínat! – teď svadlá je, shnilá, neplodná, kletá,
jak krev tvých synů... Co bude dále? Hladová Indie, či stamiliony
těch žlutých lidí s šikmýma očima, jež znáš jen z pagod pitvorných, směšných
na svojich skříních – provalí hráze, jež tísní je a dusí, přebrodí řeky,
překročí hory a špinavou nohu svou vloží ti na šíji a zboří tvá města,
paláce, chrámy, parky a procházky a nastaví všude své drobounké chýše
a nadělá všude pole, jen pole?... Či chladný Yankee z Kolumba země
koupí tě za haléř, najme tě za děvku služebnici, zmoří tě hladem a malátnou slabou
utluče měšci plnými peněz?... Či vlastní syni tví, dozralí, souzení přísným časem,
poslední silou vrazí ti v hrdlo a v ňadra svadlá poslední tvoje plody?...
Či necháš téci jenom krev jejich v bratrském vraždění a budeš vpíjet ji
svadlýma rtoma, jak čarodějka stará omladneš, osvěžíš a budeš zas žíti
a zas koketovat s dobrem a krásou jak kočka s myší?... Národe můj,
ať to či ono, v každé té bouřlivé změně věřím já v zdravý tvůj kořen! On vzdoroval ohni,
motykám, toporům – vzdoroval všemu – přečká i tohle! Je-li však shnilý
tou naší vinou, jak naší vinou schnou jeho haluze – nuž, ať nás vyvrátí
ty divé větry, krb budoucích pánů ať pozře náš kořen i kmen i sněti
a naše jméno na větru křídlech ať zaletí v propasť zapomnění...
Cookies on Poetry Cove