Na čele smutku mrak se do těch vrásek chýlí,
jež rovnoběžně jdou,
ty narodily se v té hrozné, teskné chvíli,
když’s měla svatbu svou.
Zrak mdlý je, vyhaslý, jak mračno, z něhož blesky
již nikdy nevyjdou,
dal nocím bezesným a slzám svoje lesky
a žár a sílu svou.
Rty trpce stažené, jak cos by říci chtěly,
však slova prázdná jdou,
tak jsou již od těch dob, co proklel rozechvělý
jsem hořkou sudbu svou.
Tak řada znamení v té celé líci pálá,
jež dobře známa jsou,
v nich dobře možno číst, že smrť si znamenala
zas oběť předčasnou...