Začněme s ctihodnou metaforou: Proud času (víte, jak často už čas byl
přirovnán k proudu!) valil se, valil širokou plání; tu plynul tiše,
idylly tvořil, tu padal slapem, řval, výskal, hřímal, čeřil své vlny
bělavou pěnou. Teď – fin de siècle – zapadl kamsi v kotlinu širou.
Napřed jsou hráze, po straně hráze, do zadu nelze. I začal kroužit
v kotlině šíré dokola kolem posupných hrází, a voda roste tam
a hučí vztekem. Lidstvo – jejž nese on na svém hřbetě – chvěje se úzkostí:
jak se to skončí? co bude dále? kam s námi vpadne divý ten komoň?
Příšerná, těžká, nejistá chvíle! A zatím přišli, – jak se to stává, jak se to dělo vždy
v takových dobách – učenci moudří a lidé dobří a prostodušní;
každý z nich myslí: Jsem spásou času, teď stůně ubožátko – nu, pomohu mu! –
I hrabe a ryje z nich každý do ohromných hrází těch žlábky dle neomylné svojí theorie a proročí kolem:
Tadyhle půjde celá ta spousta, toť jediná dráha, jež vůbec je možna!
S opačné strany, kde vyryl svůj žlábek, volá hned jiný spasitel moudrý
a prostodušný: Ne, zde je spása, tudy se povalí spousta ta drahou,
kterou já kopal! – A jiný tamo, a jiný onde, a jiný docela
nazpátek hledí a hlavou kývá a přehlušuje ty všechny druhé:
čas půjde zpátky, vrátí se drahou, kterou byl přišel – toť pro nás spása,
tam na začátku kyne ztracený ráj! – Učenci moudří zle od svých žlábků
pouští se v sebe: bojují, zápasí citáty z klassiků, ze svatých otců,
z koranu, bible a hází po sobě hrstěmi paradox, důvodů, sofismat, sentencí
a špičatých slov – hrdla už chraptí, žlábky se staví – ale čas nechce,
nechce a nechce. V kotlině šíré proudy ty rostou, krouží a hučí
kol posupných skal. Ó theorie, vy theorie, vy špatně renomované,
ctihodné, šedé theorie! Ty proudy vod, tu spoustu děsnou neovlád člověk
nikdy a nikdy! Nevěděl, neví, kudy se povalí v minutě příští
ta nejmenší vlna! Dnes... zítra... za rok... prorve si hrázi obrovský kolos –
jak, kde a kamo? Sám ani neví... My tušíme s děsem, že bude to bouře
divá a hrozná, jak bývala kdysi v takových dobách... že proud ten zrudne,
jak by v něm ležel červánků požár... Jedno jen tvrdit můžeme jistě:
že s výsměchem děsným strhá ty žlábky, ty stružky, ty rýhy učenců moudrých a prostodušných.
Je stopí všechny ty theorie, vždy špatně renomované, ctihodné, šedé theorie...
Tak v pohádce jedné churavý obr leží a sténá, proklíná, hučí.
Felčaři drobní s slabounkou rukou obstoupí obra, radí a radí,
dávají masti, thé heřmánkové a rebarboru. Však v nitru obra
zuří kýs process, on chví se dále, proklíná, hučí; bolestmi omámen
nechá si dávat ty obkladky, masti, i hořký letkvar. Však když v něm přejde
krise ta děsná a vstane silen v své hrozné výši, tu chytí ty kelímky, láhve a břečky
a felčary chytí za tenké nožky a hodí jak s míčem veselý chlapec tu celou drůbež kam’s na bok skály
a kráčí dále za obřím cílem... Ó proude obří, ohromný čase,
jedno z tvých dětí, jež ty jsi zrodil a jež i pozřeš jedenkráte –
jedno z tvých dětí, jež děsem se chvěje nad tvojí nemocí, nad tvojím vztekem –
jedno z tvých dětí, jež trpí s tebou – to čeká a touží zřít velkou tu chvíli
osvěžující a touží pozdravit řev nových tvých proudů velikou slokou
hozenou do nich, ač ví, že shltneš ji, jak všecko jiné!...
Cookies on Poetry Cove