Začneme s ctihodnou metaforou: Proud času (víte, jak často už čas byl
přirovnán k proudu!) valil se, valil širokou plání; tu plynul tiše,
idyly tvořil, tu padal slapem, řval, výskal, hřímal, čeřil své vlny
bělavou pěnou. Teď – fin de siecle – zapadl kamsi v kotlinu širou.
Napřed jsou hráze, po straně hráze, do zadu nelze. I začal kroužit
v kotlině širé dokola kolem posupných hrází, a voda roste tam
a hučí vztekem. Lidstvo – jež nese on na svém hřbetě – chvěje se úzkostí:
jak se to skončí? co bude dále? kam s námi vpadne divý ten komoň?
Příšerná, těžká, nejistá chvíle! A zatím přišli – jak se to stává, jak se to dělo vždy
v takových dobách – učenci moudří a lidé dobří a prostodušní,
každý z nich myslí: Jsem spásou Doby, teď stůně ubožátko – nu, pomohu jí! –
I hrabe a ryje z nich každý do ohromných hrází těch žlábky dle neomylné svojí theorie a poroučí kolem:
Tadyhle půjde celá ta spousta, toť jediná dráha, jež vůbec je možna!
S opačné strany, kde vyryl svůj žlábek, volá hned jiný spasitel moudrý
a prostodušný: Ne, zde je spása, tudy se povalí spousta ta drahou,
kterou já kopal! – A jiný tamo, a jiný onde, a jiný docela
nazpátek hledí a hlavou kývá a přehlušuje ty všechny druhé:
Čas půjde zpátky, vrátí se drahou, kterou byl přišel – toť pro nás spása,
tam na začátku kyne ztracený ráj! – Učenci moudří zle od svých žlábků
pouští se v sebe: bojují, zápasí citáty z klasiků, ze svatých otců,
z koranu, bible a hází po sobě hrstěmi paradox, důvodů, sofismat, sentencí
a špičatých slov – hrdla už chraptí, žlábky se staví – Doba však nechce,
nechce a nechce. V kotlině širé proudy ty rostou, krouží a hučí
kol posupných skal. Ó theorie, vy theorie, vy špatně renomované,
ctihodné, šedé theorie! Ty proudy vod, tu spoustu děsnou neovlád člověk
nikdy a nikdy! Nevěděl, neví, kudy se povalí v minutě příští
ta nejmenší vlna! Dnes... zítra... za rok... prorve si hrázi obrovský kolos –
jak, kde a kamo? Sám ani neví... My tušíme s děsem, že bude to bouře
divá a hrozná, jak bývala kdysi v takových dobách... že proud ten zrudne,
jak by v něm ležel červánků požár... Jedno jen tvrdit můžeme jistě:
že s výsměchem děsným strhá ty žláby, ty stružky, ty rýhy učenců moudrých a prostodušných.
Že stopí všechny ty theorie, vždy špatně renomované, ctihodné, šedé theorie...
Tak v pohádce jedné churavý obr leží a stená, proklíná, hučí.
Felčaři drobní s slabounkou rukou obstoupí obra, radí a radí,
dávají masti, thé heřmánkové i rebarboru. Však v těle obra
divoká zuří nemoc; on chví se dále, proklíná, hučí; bolestmi omámen
strpí, že dávají ty obkladky, masti i hořký lektvar. Však přejde krise,
krise ta děsná, vyvane nemoc, i vstane silen, v své hrozné výši,
tu chytí ty kelímky, láhve a břečky a felčary chytí za tenké nožky a hodí jak míčem veselý chlapec tou celou drůbeží
kams na bok skály – a kráčí dále za obřím cílem... Ó proude obří,
ohromný Čase, jedno z tvých dětí, jež ty jsi zrodil a jež i pozřeš
jedenkrát jistě – jedno z tvých dětí, jež děsem se chvěje nad tvojí nemocí,
nad tvojím vztekem – jedno z tvých dětí, jež trpí s tebou – to čeká a touží
zřít velkou tu chvíli osvěžující a touží pozdravit řev nových tvých proudů
velikou slokou hozenou do nich, ač ví, že shltneš ji, jak všecko jiné!
Cookies on Poetry Cove