Já v lese těkal po těch známých místech,
kde bloudili jsme v žárech leta v stínu,
kde zamyšleni v ševelících listech
jsme poslouchali věštbu kukaččinu...
Les proměněn. Bříz vlečné šaty zřídly,
že ani pustých hnízd už neutají,
u paty bledý chrastavec jim sídlí,
a hnědé listy trávu pokrývají.
Pusto tu, ticho; dub náš mnoholetý
své větve větrům ku hře rozestýlá,
a smutno tu, jak v srdci, v kterém květy
vylhaným jarem láska umrazila.
S vrchole stromu krokem poplašeni
havrani s krákotem se vznesli četou –
tak v nitru, jež se hrouží v zapomnění,
vzpomínky živé vstanou s řečí kletou.
Mha lesem houstne. Chví to stromů hlavou,
a mrazné ticho dýchá bor se tmící,
jen chvilkou slyšet z dáli pronikavou
sýkorek úzkost v tmavé borovici.
Již pryč, již pryč, mně zdá se, že z těch hlasů,
jež vzbouzí krok můj v hnědém svadlém listí,
výsměchy chví se svědků šťastných časů
a zdají se v mém srdci čísti!...
A na luka jsem vyšel z těchto lesů,
tam ocún krášlí kraje chudé šaty –
květ jeho jeden z toulky své ti nesu –
jest jak tvá láska – ostře jedovatý...