Alejí dlouhou, kam proud slunce padá, teď proudí život. Kočárů hřmí řada bez konce, pausy. Lokaj premovaný s kozlíku hrdě hledí na vše strany;
paprsek slunce jako bleskem kmitá po uzdách koní, v řemení se chytá, v stříbrné knoflíky, jež lokaj má i kočí, též v lesklý cilinder jim nahoru si skočí
a sjede v kočár, z modrého kde stínu, jejž vrhá parasol a z třásní musselinu, z hedvábí, krajek mihne dvé se tváří s brillanty v uších, které ohněm září –
v prstenech ruky, v řetězu se koupá – jenž na vestě se vedle pánu houpá – a paprsek ten slunce ušlechtilý kočáru lesklou záď si zlíbat pílí
a nechá zaplát ve své gloriole erb ctihodný, jenž malován tam dole – a již se vrhá v příští kočár v mžiku, a líbá zas. Zde barva slunečníku
a hedváb šatu jsou snad trochu jiné, však lokaj napřed a erb vzadu kyne, jak u prvého. A již zase hřmí tu dál nový kočár ve slunečním svitu.
Tak letí dvůr kol, šlechta, peněžníci, vojáci ve své uniformě skvící alejí dlouhou, jež se v dáli tratí, že nedovedeš konce rozeznati.
A klenbu tvoří korunou svou svěží mohutné kaštany, zář slunce na nich leží a proniká je, v ní se chví prach zlatý, jak lehké sloupy, natažené dráty.
A jimi dál a dále hřmivým letem vše míjí, co se velkým zove světem... Po stranách aleje široké cesty vedou, prach, zvířen kočáry, v ně padá vrstvou šedou,
stín jenom dopola je na ně vrhán snětmi. A po nich proudí teď i s ženami a dětmi svět dělníků. A v něm se pestří šátky, kloboučky dětí, šaty z levné látky
a tváře zapadlé a zaschlé, žluté a zrak, jenž kmitá v hloubi jamky duté. Tak jdou, pět, deset vždycky v jednom sboru, cigarry kouří klidném ve hovoru,
o počasí dnes, vzduchu, o své práci, na předešlý máj vzpomínkou se vrací, a ženy jejich dohodly se právě o špatných bramborách, o drahé kávě
a rozkládají a se živě smějí, a pod jupkou jim svadlé prsy chvějí. A děti pobledlých a vpadlých lící se kol nich honí v křiku skotačící,
za šat se chytaj’, až nadávkou a ranou jsou na chvilinku odhozeny stranou. Jdou všichni krokem pevným, odměřeným a jenom chvilkou hledem zamračeným
zří v aleji – však bez záští a vzteku – to mračno v oku je už řadu věků a dědí se. – Zří na ty zlaté trety, lokaje, erby, lehké toiletty
jak na nicotnou hlouposť. Klidně věří, že nad jich věci se již jitro šeří, že vyjde slunce a to bude jejich. To zde pak zajde změny ve peřejích,
to všecko zmizí. Pak snad tímto tretem ples udělají ženám svým a dětem, to vše jim dají za hračku. A vyčkávají jen s klidem, jak ty červánky jim vzplají
a slunce jak. Je věcí světa právě, zda v moři krve nebo nekrvavě. V to příští, kam svět zří pln hrůzy, žasu, zří s čistým svědomím a plni jasu...
Prochladlým vzduchem slepá tma se seje na dlouhou alej... Vítr listy chvěje... kus tmavé oblohy lze stromy zříti, jak stříbra kapky na ní hvězdy svítí...
A středem aleje, kde v lesku denním kočárů řada hřměla rachocením, ten velký svět, dvůr, šlechta, peněžníci, vojáci ve své uniformě stkvící –
teď valí proud se černý, mnohohlavý jak bizarrní a děsný netvor tmavý, ženy a děti, muži podnapilí. Cigarry rudé jak by zraky byly,
jimiž ta hrozná valící se tíha na všechny strany po obětech číhá. A hrdla jejich, ochraptělá řevem, se otřásají hromným, divým zpěvem,
tou „Hymnou práce“! A tak táhnou, pějí, výskají, piští, chechtají se, klejí ohromným proudem, jemuž konce není, vstoupají z Prátru v město, na dláždění.
Plyn ozařuje nyní fantasticky ten nekonečný pestrý chumel lidský. Ty žluté tváře rdí se, zraky žhavé příšerně hledí z jamky oční tmavé,
čepice, klobouk stranou pošinuty, na prsou košile jsou rozepnuty – a krok jich duní, hřmí; tak táhnou, pějí, výskají, piští, chechtají se, klejí,
zdvihají pěstě, pohrozují rukou holemi ve vzduch a do dlažby tlukou, ulici plní proud ten rozkypělý, krám zavírají, kdo dřív nezavřeli.
Vymřelým městem proud se dále šine, překážky nezná, hučí, hřmí a plyne... A maně zříš, zda nejeví se oku už dnes ta dívka elastických boků
před nimi jdoucí v ruce s rudým cárem, s frygickou čapkou, v oku s pomsty žárem, bosá a divá, s divokými hesly Marseillky dítě, jak ji Doré kreslí,
a nejde-li s tím proudem rozkypělým účtovat dnes už s lidstvem sbankrotělým...
Cookies on Poetry Cove