Plá nebe blesky, děs chví zemí,
leč žába sní v svém potoce –
ah, veršů knížku poslal jste mi,
už třetí v tomto půlroce.
Je pravda, jen as patnáct čísel,
v čtvrt hodince lze přečíst to,
však stačí, by byl člověk kysel,
ba, rozdivočen na čisto –
Je čas, kdy urážkou je doby,
když pouze „já“ se vysloví –
čas, mlčet člověka že zdobí
a nicka jen se vypoví –
čas, že se obavami tají
dech v hrudi těžce sevřené –
že nedočkavě pozírají
do mraků oči zjitřené –
že žijeme a nežijeme,
sil plni a zas znaveni –
a vy ty verše hluchoněmé
mi posíláte v stavení!
A chcete znát, co soudem mojím
a žádáte rad k cestě té –
i kdybych hřměl: ne – já se bojím,
že přec jen básnit budete – – –
Mladíku český, co vám říci?
Čas, papír utraceny jsou –
dát pachatele na lavici
a pětadvacet lískovkou!