Ta blanická hora hledí do kraje, v ní sbor starých reků sedí čekaje.
Nakloněny nad stůl hlavy v přilbici, v štítech mají za znak lva či orlici.
Dědic české země, Václav, v čele jich, mladá silná postať, plecí mohutných.
Safíry dva z očí planou v zášeří, z pod přilby se vine zlato kadeří.
Věky už tak sedí, čekat zdá se snad, bdělým uchem v dálku zdá se naslouchat.
Po zemi jdou časy jako mraků stín – jasná záře slunce – tresty vlastních vin.
Píseň oráčova – mečů, štítů třesk – zpěv a výskot ženců – bídy pláč a stesk.
Vévoda se nehne, reci dále sní, časem jen meč o štít slabě zazvoní.
Jednou hřmělo v dálce, potom šuměl pláč: – Vévodo náš mocný, smilovat se rač! –
Hora rozstoupla se, zděšen, rozedrán Otakar král vstoupil, plný krve, ran:
– Pospěš, jasné kníže, vyveď reky v ráz, umírá tvůj národ, vyjdi, už je čas!
Kníže Václav zvedl oči azurné: Usedni k nám, králi! Umřít? – Ještě ne! –
A zas ticho v hoře, reci sní své sny. Po zemi jdou věky krátké jako dny.
Rozstoupla se hora, vešel Václav král: – Zmatek, jasné kníže, čas už, abys vstal! –
Kníže Václav zvedl zraky azurné: – Pomohou si sami. Čas náš – ještě ne! –
Venku duní vozy, cep hřmí s palcátem, ... boží bojovníci... dolehá to sem.
Ten a onen z reků zdvihá hlavu svou, na knížete zírá s tichou otázkou.
– Při práci jsou naši, práce přehojně – náš čas však tu není, sněte pokojně! –
Rozstoupla se hora, slepce zřít tu stát: – Kníže, na Moravu, práci dodělat! –
– Posaď se k nám, otče, posaď, odpočiň! Pracoval jsi dosti, ať se tuží syn! –
Dále duní vozy, cep hřmí s palcátem ... boží bojovníci... zpěvem chví se zem.
Rozstoupla se hora, kněz tu plný ran: – Pospěš, jasné kníže, kvapím od Lipan! –
Kníže Václav zvedá oči azurné: Přisedni k nám, kněže! Čas náš – ještě ne! –
A zas ticho v hoře, reci sní své sny, po zemi jdou věky, krátké jako dny,
s písní oráčovou, za ní mečů třesk, a zas výskot ženců a zas bídy stesk.
Poděbrad sem vstoupil, oči vznícené – kníže však mu kyne: – Sedni, ještě ne! –
Poprašek se sněžný bělá po kraji, a od Bílé Hory děla hřímají.
Reci povstávají, k vůdci svému zří: – Jasné kníže, pojďme! – hlasně hovoří!
Steskem zatměly se oči azurné: – Hospodine, bože! Druzi, ještě ne! –
Rozstoupla se hora, vešly postavy, národa květ vešel, všichni bez hlavy.
Beze slova stojí, zdá se, čekají... Řinčí meče, štíty, reci vstávají.
Slzy zarosily oči azurné: – Čekejte dál, druzi... Čas náš – ještě ne!
A vy, němé stíny, usedněte tu, však vás Osud znovu zvolá k životu! –
Po nebi jdou mraky, krví páchne vzduch, a na smutné zemi vládne čilý ruch.
Hrob se kope velký širém po kraji, cizí hrdla při tom píseň zpívají...
Dny a roky letí v propast Věčnosti, nesou hoře bídy, vzdechy hořkosti.
Věky plynou světem jako těžký sen, dlouhé jako moře, krátké jako den.
Hoj, my třikrát šťastní, dožili se let: českým jménem duní v šíř, dál, celý svět.
A teď v hloubi hory kníže Václav vstal: – Vzhůru, druzi drazí, nelze čekat dál!
Vyjděm v českou zemi – ne k pomoci snad, nechte štít zde, meče – jen se podívat!
Pomohli si sami, chceme při tom být, jak jsme žili s nimi, chceme dále žít!
Opustíme horu, náš už přišel den, naše krev v nich volá, nuže, vyjděm ven! – – –
Dědici náš jasný, kníže laskavé, i ty, Otakare, i ty, Václave,
Otče Zižko drahý, kněže lipanský, Poděbrade, stíny, jež vztek tyranský
pozbavil hlav bědných, nasaďte je zas! A vy, bezejmenní, které hrozný čas
v šachty věků házel – všichni, všichni sem! Buďte navždy s námi, žijem, nezhynem!
Cookies on Poetry Cove