Od svatby tvojí myslím stále
na jednu chvíli v žití svém:
Byl večer, mraky načernalé
se těžce nesly nad krajem.
A na zahradě pro zasmání
od cikánky, jež přišla k nám,
my dávali si hádat z dlaní,
a na tu věštbu vzpomínám.
„Ta čára, jež se dolů vije
a s druhou rýhou tvoří kříž,
to značí, že tě uštkne zmije,
k níž s důvěrou se přiblížíš!“ –
Mně bylo, jak by vichr zimy
šleh’ po mně bičem studeným,
než klidný byl jsem před druhými,
ba smál se smíchem nuceným.
Však často v dusné lesní tíši
pod jedlemi a břízami,
kde hřál se, opustiv svou skrýši,
had se zvláštními skvrnami,
neb v kotouč svinut blíže cesty
zas jiný dřímal klidným snem,
neb přes hnijící vil se klesty
a zlostně šlehl jazykem,
já ubíhal vždy dále chvatně,
a zimy dech vždy na mne sáh’ –
ó vykládal jsem věštbu špatně,
a zbytečný byl tenkrát strach!
Teď zničen klid i moje síla
myslím jen, ó spanilá,
že jsi se proto narodila,
by se ta věštba splnila!...