V tom starém šerém chrámě má milá klečela zaslzeným okem v modlitby hleděla. Na kůru hudba zněla a píseň smutná tak, requiem tehdy bylo – mé milé vlhnul zrak.
Nad modlitby své níže pak čelo sklonila, za slzou se slza v ty listy ronila. „Proč pláčeš, moje milá, co šeptáš žalným rtem, či šumí v tvojí duši též smutné requiem?
Vždyť včera v tomto chrámě jsi byla samý ples, tvá svatba byla včera, nuž proč ty slzy dnes? Snad vzpomněla’s si nyní a počínáš se chvít, na zničené mé štěstí, na pohřbený můj klid?
Proč pláčeš, moje milá, či želíš toho snu, či dokonce ti líto mých osamělých dnů? – Až jednou z rána, milostpaní, tak z bílých peřin vstanete
a v sněžné toilettě ranní si k vonné kávě sednete, až dozní cinkot bílých šálků i vašich dítek hlaholy,
a jak by přes moře šly v dálku, je vypravíte do školy, a manželovi suché tváře až zlíbá ret váš zvonivý,
a půjde do své kanceláře ten člověk vážný, šedivý, až podepřete v nudě čílko pak těmi prsty malými –
zda vzpomenete pak, ó milko, na ten svůj sňatek v podzimi? Ne na oblohu, jež se tměla, ne na žloutnoucích listů pád,
ne na hudbu, jež z domu zněla, ne na dvacátý listopad, však na ten sten, jímž zaúpělo, – když jela jste tak v rozmaru –
to srdce, které krvácelo pod kolem vašich kočárů!?... Ó věřím, vzpomenete v snění si všeho, co v mé hrudi tkví,
jak nerozumných zanícení, jak dětských roků bláznovství! A tónem tím, jenž vždy mne mrazí, vy vyučíte dcerku svou,
že láska je dnes šedou frásí, a vším jen chladné cifry jsou... – Nuž proč ty slzy při requii a proč ten lítostivý vzdech?
vždyť, krásná, přece ještě žiji, a tak se lká jen na hrobech! Ó nelkej víc, vždyť líce zblednou, když tolik slz je skropí ti,
vždyť musila bys, myslíc jednou na slabosť tu – se zardíti! –
Cookies on Poetry Cove