XII.

Dlouhou, úzkou mezí, kde se noha smeká v každém kroku, mezi dvěma lány žita jako štvané zvíře plaše

pospíchala Lucy. Klasy chřestíce ji bily v ňadra, jednotvárný vřeskot cvrčků jak sta tikajících hodin

vířil kolem; v modré výši vyráželi nevidění skřivánci své jasné tóny; vzduch se chvěl tou suchou vůní,

která v červnu z polí stoupá. Pole, šírá pole kolem. Jako bledožluté moře v lehkých vlnách čeřily se

jejich plochy. V jakéms tupém ohlušení spěla Lucy k předu. Zdálo se jí, že má v duši nekonečný dutý

hrozný prostor; kdosi vkřik’ v něj znova: „Konec!“ Jak pták bludný potácí se tam to slovo. Konec... konec.. Její rtové

zašeptli je chvilkou hlasně jako prázdné echo. Spěla bez cíle a bez myšlénky jenom k předu, k předu, k předu...

Úzká mez se náhle končí. Lucy vyšla na silnici – poznává ji... je to onen široký pruh, plný prachu,

jenž se táhne středem polí, protíná pár malých vísek, sklání se a zas se zdvihá, tu se točí, tu jde zpříma,

jak pás nekonečný plátna běží, běží, až se v konci horizontu jeví oku jako úzká šedá stužka.

Telegrafní dráty zvučí nad ní monotonní píseň. Praskot vozu, jenž se po ní vážným volným krokem bere,

rozlehlým se šíří zvukem – týdnů několik je tomu, co po téhle cestě jela plna štěstí v nový život...

Teď tam za ní dole leží ono město... V modru nebes rýsují se klikatiny rudých střech a stěny domů;

tu a tam se okno blýští jako ocelový čtverec; z komínů kouř zamodralý stoupá jako lehký oblak;

černá báň kostelní věže nějak těžce vypíná se k nebi se svou zlatou špičkou; plocha Labe blýští se tam

jak proud rtuti; vidí hřbitov, jeho cypřiše a kříže, jeho bílou zeď; a pole v pravo v levo přímo běží;

dlouhé cesty s alejemi vinou se v nich; stranou města leží zámek: hnědá střecha, pestrá věž a staré stromy

jeho parku; za Labem háj, poutnický chrám, střechy domů, dále zamodralé lesy, vísky, jež se zdají býti

hrstkou světlých bodů; nejdál šedý pruh, kde horizont se stýká s vlnou země... Všecko tone v plném lesku slunce...

Vzduch se vlní žhavým teplem. Jako nepřátelská bytost dívá se to město k Lucy. Zapjata a uzavřena,

neoblomná, tvrdá, přísná vyhánějící ji v dáli... Lucy znova pohleděla v zámecký park; zdálo se jí,

že tam dole vidí lávku sněťmi skrytou... kol té věže vidí švihající body: rorejsů roj... hledla v hřbitov:

tam as... na tom místě je to... hrob ten černý, zasypaný před hodinou... před hodinou? Ne, to už je dávno... dávno...

měsíc... ba snad ještě déle... Poznala i břidlicovou střechu statku... bylo jí, že vidí do vnitř... stará paní

v bílém čepci po pokojích chodí, volá: „Lucy, Lucy!“ Stesk jí sevřel pevně srdce... Či snad ví už?... Vyběhla snad

před vrata a hledí v pole dlaněmi si stíníc oči: „Lucy, Lucy?“ Hlas ten známý pronikl ji. Úzkost, bázeň

napadla ji. Že ji najdou, že se vrátí v ono peklo – vykročila pevně, rychle po té cestě k Praze, k Praze...

Její duší náhle blesklo pevné, jasné předsevzetí: Tam pod řetězovou lávkou vltavský proud zelenavý

jaksi lákavě se vlní... je tam klidno... zřídka přejde chodec tudy... Letenská stráň na pravo bok příkrý zdvihá...

Hukot jezu zapadá tam temně tak a zádumčivě – jeden skok tam od zábradlí a tam dole bude pokoj...

Šla a šla... Teď s náhlým klidem dívala se sama na se: – Hle, toť život... Tak to skončí, říkala si... Zvolna snuly

v zad se telegrafní tyče, mladé stromky, jež své stíny šikmo házely v tu cestu, kupky štěrku, jež tu byly

narovnány jako rovy, obdélníky polí – celý obzor zvolna v zad se točil. Lucy přemýšlela dále

o tom konci. Bez výčitky, beze stesku, bez odmluvy šla tak k němu. Ba, i jakás slabá radost vznikala v ní:

myslila si spokojeně, jak tu očistěna státi bude v paměti všech lidí, jenž ji znali... Stará paní

jak si bude vzpomínati... jak ti všichni, jenž jí tolik ukřivdili... Jak ten Jiří výčitkami bude týrán

pro to dnešní... Odpouští mu, odpouští všem... Za pár hodin bude míti nejlepší los: pokoj, pokoj! Rozhledla se

povznešeně po krajině: Nový obzor. Jako stůl tu leží kraj až k dálným koncům... Obdélníky polí, luka,

vísky – všecko v ladných barvách oddychuje spokojeně v lesku slunce. A ti cvrčci chřestí kolem, a v té výši

třepotají trylkující skřivánci, a vzduté mráčky lehce visí na blankytu... Šla a šla... stín její šikmo

před ní po prachové cestě sunul se... a zvolna táhly vzad se telegrafní tyče, mladé stromky, kupky štěrku,

plochy poli – celý šírý kraj se na zad točí, plyne... Zastavila se jen jednou. Na tom místě, kde ji tenkrát

stará paní chytla ruku: „Už jsme doma.“ Ohlédla se: Baňaté dvě rudé věže zdvihají se nad obzor. Jich

pozlacené báně třpytí se tam v modru jak dvě hvězdy... A zas šla... Tam leží všecko... Tam ten život bude plynout

stejně dál jak dnes, tak zítra... Jiří brzy ožení se... stará paní najde za ni náhradu... Ten mrtvý bude

stlívat v klidu černé země... zítra půjde jeho matka na hřbitov as s květinami... nevýslovný stesk jí na mžik

prochvěl po všem – na mžik jenom – a zas povzneseně zřela do krajiny... Prošla vískou. Nízké domky, kryté slamou,

s malinkými okny; dvorky s kupkou hnoje, četou slepic, drobné děti hrající si přede dveřmi; někde stařec

zhřívající suché tělo v teple slunce; na prahu pes leže upřel na ni klidně bezstarostné tmavé oči –

všecko, všecko zdálo se jí šťastným tak a spokojeným; přála jim to z celé duše – co je trocha toho slunce,

na němž člověk zahřeje se na okamžik – proti tomu, co ji čeká... Šla a šla tak dál a dále... Podél cesty

teď se táhla alej hustých stromků třešňových. Jich kůra hnědě fialovým leskla nádechem se, na snětích jim

červenalo sta se plodů. – Kde as bude tělo její, až ty třešně česat budou! – myslila si Lucy klidně.

Na levo byl malý rybník, sluneční zář tříští se v něm proudem blesků. Mlýn je při něm... jednotvárný klepot vráží

do krajiny... A zas prázdno bylo kolem. V zad se snuly znící telegrafní tyče, mladé stromky, kupky štěrku,

luka, pole – celý obzor na zad mizel, mizel mizel... Za půl hodiny zas prošla jinou vískou. Vedle cesty

ležel hřbitov. Přes bílou zeď vyčouhaly kříže, stromy. – Hřbitovy ty – napadlo jí, – jsou vždy stejné... všude berou

všecko, co nám nejdražšího... Šla a šla a vzpomínala: kdesi v horách, v dálné vísce, takhle prach tlí její matky...

a tam vzadu zasypali na hřbitově dneska hlavu s podivným tím tmavým zrakem... V které hlíně bude asi

ležet jednou její tělo?... Chvilkou osamělý chodec potkal se s ní... chvilkou vozík... nebo kočár... Místy v škarpě

cestovník spal na svém ranci pevným spánkem... Jinak prázdno... V zadu stranou zatím zvolna slunce klesalo. Stín její

vyrost’ jaksi, vytáhlý byl, s dlouhou hlavou, klátícíma rukama se jako netvor – tak se posunoval před ní...

Potom zmocňovala se jí únava již. Těžkého cos věšelo se zvolna, jistě na myšlénky. Jakás mdloba

tížila jí víčka oční... ona pevnějším jen krokem vykročila... Kraj se měnil. Lucy nehleděla však už

kolem sebe. Její oči na cestu se upíraly, jež se šedě fádně táhla dál a dál. V ní vytlačené

kolejnice rovnoběžně ploužily se, v předu zdály dotýkat se. A ty stromky podél cesty jednotvárně

míjely v zad, a ty dráty nad hlavou jí zvučely tak melancholicky svou notu... A zas prošla jednou vískou...

Nedívala se víc po ní. Únava a mdloba rostly. V hlavě, kříži, rukou, nohou jakás olověná tíže

rozkládala se... Ty nohy bezvědomě jen se šinou ku předu. A těžké pusto začínalo hučet v hlavě.

V spáncích cítila krev ťukat... Myšlének kruh súžoval se, až pak jak by vířil, vířil jenom v jednom stálém bodě:

U lávky tam bude po všem... Šla a šla a vešla v alej, v dlouhou, nekonečnou alej starých kaštanů. Ty tenkrát

byly v květu... Dnes je po nich. Na jehlancích zelená se všude ježatý plod... Kmeny černé, rozpraskané v zad se

zvolna vlekou... Jaksi mdle jen vzpomněla si Lucy, jak jí stará paní, dívajíc se černou lornětkou tam v dálku,

ukazovala ty vísky, cesty, vrchy... Rozhlédla se kalným okem. Ano jsou tam, Ještěd, Řip a Milešovka.

Modrají se nějak teskně v rudém nebi... A ty kmeny v zad se vlekou stále stejně, stále černě, jednotvárně...

A prach cesty jemnou vrstvou sázel se jí na obličej, na řasách jej ucítila... – za pár hodin smyjeme jej –

napadlo jí. Pak se v dálce objevil jí světlý otvor. Šla a šla, a otvor rostl. Konečně ta alej za ní...

Kolem šírá rovina, jež v předu byla uříznuta – tam as leží onen údol, Vysočany, Libeň, Praha –

myslila si. V plavých vlnách obilních ploch chvěl se rudý odlesk nebe. Lán tu řepky, v níž jak dukátový nádech

žlutají se slední květy. Řádkované lány řípy světlou svojí zeleň nesly vedle temných čtverců brambor.

Lidí postavy, jež pílí z práce domů, kreslily se ostře v šedomodrém nebi. Šla a šla, a cesta níží

se v ten údol... S pravé strany jako přízrak z chmurné báje zahalena šedým dýmem leží Praha. Hradčany z ní

hrozebně se věží k nebi, na němž jako kalužiny čerstvé krve chytila se červeň západu. Jen maně

pohlédla v to šedé moře. – Tam v těch místech bude asi ona lávka – zakmitlo jí pustou hlavou... Sešla s vrchu.

Nevnímala praničeho. Vysílené její tělo už jak stroj jen šinulo se. Hukot v hlavě duněl silněj...

chvilkou mněla, že to slyší hukot vody... Jako ve snu prošla kolem cukrovaru, překročila železniční

lesklou kolej, prošla středem Vysočan. Teď byla cesta oživena: muži, ženy spěchali tu z práce domů.

V ucho její zalétaly hlasné trosky rozhovorů všedních starostí a zájmů. Neslyšela... Prošla Libní,

akátovým stromořadím kolem domu vysloužilců... Cinkot tramwayových zvonků, hukot města již se nesl

zřetelně k ní... Vešla v Karlín. Pod nohama ucítila nyní dlažbu. Vzduch tu těžší, plný žáru, dusna, puchu,

ovanul ji. Však ta mdloba náhle jaksi ztratila se. Vydychla a rozhlédla se kolem sebe. Ulice ta

hlučí lidmi, vozy. Z krámů žluté světlo plynu spoře vyzařujíc, ještě marně zápasí tu s denním bělem.

Blízkost vířivého žití vzpružila ji. Spěla dále. – Hle, ti lidé – napadlo jí, – chodí, smějí se a mluví,

každý z nich má svět svůj malý, v něm své radosti, svou starost, svoje muka... Ten svět jeho zanikne s ním. Z druhých nikdo

nezdědí jej... Budou žíti každý svoje – jak to řekl tenkrát v parku? – (nenapadla jí ta věta dosud nikdy,

tenkráte ho věru ani neposlouchala, ta slova padla jí jen maně v duši, a ta duše dnes je našla):

„A ten život! Je to něco provisorního... a jedno je to věru, jak to žijem.“ Tak ti všichni budou žíti

dál to svoje provisorní... Šla a šla. A ulice ty stále hlučí, šumí... Přešla Karlín... Poříč... Myslila si,

jak už za pár minut bude: Zelenavá voda vnikne do úst jí a uší, nosu... vír ji stočí kamsi dolů,

pak ji bude vléci v dáli, někam k jezu... Děs a hrůza pronikly ji do všech kostí... – Je to něco – myslila si,

– provisorního a jedno bude taky, jak to skončit, – dodávala sobě síly. – Ach, ta strašná, strašná voda! –

děsila se zase znova. Ulice se křižovaly – a ten život všude, všude... – Hle ty tváře, postavy ty,

hlasy, pohyby a šaty, jejich starosti a radost – a tak žijí, žijí, žijí. – Zatím vešla ve spletivo

krátkých ulic. Různé puchy intensivněj’ zavánějí vlhkým vzduchem. Tepna žití bije tady hlučným taktem.

Pestrá směs tu lidí víří za hovoru, smíchu, žertů kol těch starých šedých domů. Dělníci, jenž od výplaty

v umazaných šatech přišli, vojáci a pobudové, fabričky se žlutou lící, s vlasy v čelo sčesanými,

štěbetavé služky křičí kolem kašny, sešlé ženy přede dveřmi domů stojí, bledé děti na svých rukou,

a hovoří ostrým hlasem. Z krčem přízemních už kmitá světlo plynu, utlumené červenými záclonami,

místy skřek zní harmoniky – tepna žití bije... bije... Lucy stanula... Na rohu dům ční čerstvě obílený,

celým patrem přesahuje rudé střechy sousedů. Spuštěny jsou žaluzie ve všech oknech, mrtvo všude –

poznala jej... Pár set kroků má jen k vodě... Její nohy bezevládné začly chvít se, krev jí bušila tak vřele,

v jejích očích rudá kola míhala se, plula vzhůru – vykročila ze vší síly, šla těch pár set kroků ještě –

stanula pak... Jaké ticho vládne tady... Jen ta voda dole hovoří tak temně... Světlé stěny Rudolfina

stojí v pravo. Před ní vzpíná lávka ramena svá šedá. Za řekou se mocně věží do žlutavých čistých nebes

Hradčany... Ta voda dole hučí, hučí... Popošla až ku zábradlí... V levo v parku je pár lidí... milující,

k sobě něžně přitulení – snad jí ani neuvidí... Jak ten jez tam stranou šumí příšerně a zádumčivě!

Jak ten zelenavý netvor o pilíř se lávky tříští! Jaký chladný vzduch to vane z této spousty vod!... A hrůza,

takhle nikdy necítěná, sevřela jí hrdlo. Nohy odříkají... jistě padne... rudá kola polétají

před zrakem jí... Její duše náhle byla rozpoltěna: však ty obě půle žijí, hádají se. Jedna jak by

lomila své bílé ruce: – Žít, ach žít! Vždyť je ten život přec jen krásný! Vždyť jen jednou žijeme jej! Vždyť to život! –

A ta druhá: – Dolů, dolů! nutno umřít – říká dutě. Zas ta první: – Žít, ach žít jen! Nelze umřít, není síly,

není ani viny žádné! – A ta druhá: – Dolů, dolů! – ale šeptá to tak teskně, takým hlasem, až to bolno.

Studený pot perlil zatím po čele se v drobných kapkách; kolena se ohýbala strachem; hrůza svírala dál

bílé hrdlo; sklenné oči vytřeštěně dívaly se dolů v příšernou tu zeleň – a ty půle duše dále

zápasí a zápasí... Náhle Lucy mávla rukou a mdle šeptla: „Snad až zítra...“ A šla nazpět... spíš se vlekla

jako v půli přelomená... Její hlava bezevládně jak květ polo utržený klesla stranou; její ruce

mrtvě visely tak dolů; její slunečník svou špičkou v kameny bil na dláždění; šla v těch černých prostých šatech

cudně upjatých až k šíji nazpět v pestré vření lidí, šla jím zvolna, jakoby šla na popravu, pár set kroků

prošla jenom... míří k domu, kde ty žaluzie visí ve všech oknech... zvedá ruku... stiskla kliku... otevřela...

Osm hodin... Hlahol zvonů rozlehl se nad Prahou... Harmonické dumné tóny zapadají v tuto vřavu...

Svatá chvíle... Hluché kovy nad uhaslým dnem tím žhavým, nad tím mořem rudých střech, nad tou spoustou pestrých věží,

nad tím šerem splývajícím ve spletivo dusných ulic, nad vším, co se v nich teď hýbe, nad radostí jeho prázdnou,

jeho žalem, pýchou, bídou, vášní, pokrytctvím i láskou, nad tím chabým, malicherným, efémerním lidským „já“ –

šumí kamsi v klenbu nebes svoje: Ave Maria!