XI.

V černých šatech, tak jak přived’ Jiří tenkráte ji v noci, černý klobouk, s něhož dlouhý závoj splýval přes obličej,

s nakloněným slunečníkem více proti lidským zrakům nežli zářivému slunci – tak šla Lucy kolem druhé

odpoledne přes náměstí ku hřbitovu. Den je čistý. V noci byla opět bouře. Domů zdi jsou místy ještě

zcela mokré. Modrého cos jásavého schvívá třpytně vzduchem k zemi, jakoby to klesal čistý lehký azur

s nekonečných smavých nebes. Šveholící vlaštovice prostřeluje nízko letíc ulici a její tílko

kovovým se modrem kmitne. Z otevřených oken chýlí rozkvetlé se pestré hlavy růží, azalek a fial,

fuksií a geranií. Štíhlé stromky oleandrů s hrstmi růžových svých květů stojí kolem dveří domů.

Školní mládež jdoucí vzhůru po ulici ku náměstí, zastavuje se tu, onde – kupec, cukrář, hračkářský krám,

na zdi nečitelný plakat, vše ji zajímá a poutá. Lidé stojí v dveřích krámů, hledí z oken, ve skupinách

stojí v ulici – a všichni jaksi s chutí žijí dneska; z očí, pohybů a chůze, z úsměvu a rozhovoru

vane pružnost energie. Passivní a měkká duše Luciina se zálibou nechá proudit jas ten v sebe.

Jest jak vězeň, který cítí na vycházce záři slunce: stulila se, přimkla zraky a jen sní a jen se hřeje.

Mezitím co okem stihá vlaštovici, květy v oknech, křišťálný vzduch, modro nebes, drobnou mládež, jdoucí lidi,

vzpomíná na nebožtíka. Vzpomíná tak klidně, prostě, bez bolesti, bez lítosti, až se sama sebe děsí.

– Jdu mu na pohřeb – si myslí, a jdu tak, jak na procházku – necitelně, otupěle... On to umřel! – burcuje se –

jediný to člověk tady, jenž se neštítil mne bídné! – Marno. Slova zní jí v duši, ale hluše. – Jak jsem bídná,

jak jsem tupá! – vyčítá si... Zapomene kdo tak brzy? Možno vůbec zapomenout? – Však ta duše nechce vejít

v bolesti kruh, z něhož prchla: řasy přivřené, tak hledí v záři slunce, volně dýše, sní a sní – to bůhví, co jen...

Lucy došla nyní k můstku, jenž se vzpíná přes šumící čistý potok. Na tré strany rozbíhá se za ním cesta.

Lucy stojí nerozhodně, rozhlíží se. Tu jdou kolem ministranti s lucernami, kostelník a mladý pater,

přejdou můstek, zaměřují podél potoka. Jde s nimi. Je to čtvrť těch nízkých domků, krytých šindelem či slamou,

jejich malá okna často papírem jsou zalepena; na prahu pak mezi dveřmi stojí sešlé zhublé ženy

v rozhovoru o svých trudech, o svých mužích, o svých klepech; polonahé, ušpiněné drobné děti batolí se

v prachu cesty; bílé husy, špinavý vepř, slepičí rod s křikem prohání se kolem; intensivní zápach vlá tu

venkova a nečistoty; čtvrť ta sama vsí jest v městě uzavřenou, oddělenou, má svůj život, starosti své,

má jen svoje interessy, o město se nezajímá, město nestará se o ni. Jenom před volbami přijdou

různí lidé s různou řečí, sousedují, porozpráví, přemluví a podplácejí – volí se – pak zas je ticho.

Ministranti s knězem vešli do jednoho toho domku. Lucy stane. Kupa ženských ve svátečních prostých šatech

čeká venku. Promlouvají tichým hlasem. Ta a ona ohlíží se po Lucii okem prosté zvědavosti.

Z domku zní hlas knězův... nyní jasné hlasy ministrantů... zpěv kratičký... hlasné štkání... ženy křižují se zbožně...

chumáč lidí vyhrnuje ze dveří se... muzikanti, regenschori, kostelník, kněz, ministranti... nyní rakev,

černá, lesknoucí se rakev... Od hřbitovní kaple zazněl malý zvonek. Muzikanti hrají pochod smuteční.

Za rakví jde malá, sešlá stařenka; má rudé oči, však již suché. Rozhlíží se po zástupu. Na mžik kmitne

po líci jí smutná radost, a zas kloní hlavu stranou. Mechanicky připojí se Lucy k průvodu a hledí

jenom v jedno místo. Kde se za rakví hned v černém šátku třese nakloněná hlava. Zvolna jakýs černý smutek

dere se jí v klidnou duši. Pochod smuteční zní táhle, žalostně a vyčítavě. Všecky skloněné ty hlavy

před ní v taktu kývají se. Černá rakev jakby plula na těch hlavách. Ve dvou plochách odráží se od ní zlatě

záře slunce. – Tak v ní leží – bolestný hlas vnitřní šeptá, – jeho oči jsou teď na vždy zatlačeny... jeho ruce

složeny jsou na těch prsou... Konec... konec... Čtrnáct dní to, co tam v parku zlíbala jsi tuto hlavu... Teď je chladná...

jako z vosku – (lehký mráz jí po zádech jde) – Jsi teď sama – dál to šeptá – sama... sama... Pochod smuteční jí vniká

žalobnými zvuky k srdci. Její vlastní hoře zvedá unavenou svoji hlavu a k těm tónům tiše sténá.

– Co chceš tady se svým žitím? k čemu žít je?... k čemu?... k čemu?... – Jakby její duše v taji byla spočtla všecky dojmy

posledních dnů, jakby nyní před oči jí položila resultat jich zdrcující: Lucy hlasně šeptla: „Konec.“

Stará teta s bílou hlavou a s tím láskyplným okem sune se jí nyní v dumy. Lucy vydychne – a jest jí,

jakby znova chápala se třesoucí se scvrklé ruky. Však sta zuřivých ruk cizích rve ji nazpět – obraz tety

mizí... mizí... rozplývá se... zas je sama... cizí ruce míhají se... rvou jí šaty... smýkají jí kamsi dolů,

a hlas přísný urputně dí: Konec, konec... Průvod zahne ku hřbitovním vratům. Z kaple zní ten žalný, lkavý zvonek,

jakby vítal... Muzikanti hrají dále. V to se mísí pohřební zpěv. Rakev vplula na hřbitov... zpěv, hudba tichne...

Úzkou cestou mezi hroby kráčí průvod zvolna vzhůru. Lucy vidí náhrobky tu, zlaté nápisy a kříže,

mříže, květiny a lampy, místy uschlý, hnědý věnec – její závoj vrhá na vše síť svých černých drobných mřížek,

ale nitrem nepojímá pranic z toho. Truchlý zápach hrobních květin plyne kolem promíšený pronikavou

vůní kadidla a hlíny – Lucy zdá se, že to výdech její duše... Průvod stanul. Černá rakev postavena

na zem. Latinu svou říká nad ní kněz teď řemeslně – „Moje dítě! Dítě moje!“ srdcervoucí, ochraptělý

ženský hlas v to hořekuje a přechází v žalný vzlykot. Dvě, tři jiné štkají za ním. „Konec, konec!“ šeptá Lucy.

Dunění hrud v prkna rakve temně zapadá jí v duši. Touha horečná ji chvátí uvidět jej ještě jednou,

projde zástupem až k hrobu, hlédne dolů: tmavá hlína postříkává jeho schránku... mizí na vždy, na vždy, na vždy...

Na protější straně drží pár žen jeho starou matku. Ta štká stále... Lopata jde z ruky v ruku... nabírají

na ni hlínu a tu sypou dolů v jámu... Rakev duní. Jiní hodí hlínu rukou. Žena jakás dává Lucy

lopatu teď: „Nelíbějí?“ ptá se ostýchavě. Lucy chví se, nabrala, však hlína sjela vedle... jenom kámen

zarachotil dutě dole. Odstupuje. Nyní silně hřmí to v hrobě, starý hrobník klidně koná svoji práci.

Průvod rozešel se. Jedni domů, jiní k hrobům. Zde jen stará matka stojí, zírající sklenným okem

na rostoucí rov. Už nelká. Ruce svislé drží spjaty, hlavu skloněnou. Rov pln je. Lucy slyší, jak se hrobník

obrací teď: „Zítra, matko, dám sem trávník, obložíme kamením hrob, přineste si trochu kytek.“ Ona kývne

bezvědomě tiše hlavou. Lucy dívá se v ty její tahy obličeje. Čelem, skráněmi a lícní kostí

připomíná na mrtvého. Jak by cítila ten pohled, stará žena zvedne oči. Zakmitne v nich udivení,

pak jak vzpomněla by na cos, pokročí k ní – a zas stane ostýchavě, nerozhodně. Lucy napadá, že chce jí

říci cosi... snad své díky, snad vzkaz jakýs od mrtvého – žena vrací se však k hrobu, kleká, znamená jej křížem

a zas vstává... Ještě jednou podívá se na Lucii – ještě jednou chví jí cosi v očích, na rtech – však jak dříve

netroufale obrací se – a jde zvolna ze hřbitova... Lucy kleká k hlavě hrobu. Konečně jí vrou teď slzy

z horkých očí... plynou, plynou, jak by celá její duše byla na ně proměněna... Klidní se to v jejím nitru,

vzduté černé vlny zvolna ulehají... už jen šumí jako žalná melodie za číms na vždy uplynulým...

Vstala, osušila oči, otřela šat, rozepjala černý slunečník a řadou pestrých hrobů kráčí k vratům.

Jde zas prachovou tou cestou, jíž sem přišla prve s pohřbem. Přes můstek a ulicí tou, která vede ku náměstí.

Slunečníkem zas se kryje více proti lidským zrakům nežli zářivému slunci. Přejde náměstí a kráčí

ulicemi... Všude život, všude slunce, zářno, čilo – ale Lucy vše to vidí neurčitě zamlženo

jako z dálky... Na nádvoří statku stojí zaprášený kočár. Kočí vodí dvorem upocené lesklé koně...

Lucy vejde do pokoje. Jiří přechází tu krokem dlouhým, pádným. Mne si ruce. Rozpálen je, tmavé oči

lesknou se mu. Podívá se na Lucii, jaksi zvlášť pak přeměří ty černé šaty, známé prosté černé šaty,

stoupne těsně k ní a prsty luskaje si: „Budu zvolen, budu zvolen,“ nadýmá se, „kolossální úspěch všude,

voličové byli zpiti mojí řečí,“ při tom hledí divně v oči jí, v ty oči, jež se dosud vlhce chvějí.

„Gratuluji,“ podala mu ruku. Jiří tisk’ ji silně. „Ale, bože, kde je teti?“ vybavujíc ruku ptá se.

„Spí snad ještě.“ „Odpustíte, převléknu se.“ Rychle vyšla. „Jak je divný!“ napadlo jí. Stála ve svém pokojíku

sundavajíc klobouk. Za ní cvakly dvéře. Silné paže sepjaly ji kolem pasu. Bože, Jiří! Rudý v lících

tiše mluví: „Holubičko, teď jsi mojí, mojí, mojí!“ Jeho žhavý ret ji líbá, jeho třesoucí se ruka

živůtek jí rozepíná. V hlavě zahučí jí, víří, jakby kdosi ji udeřil v ni, hnus jí prochvěl, jakoby to

sahal na ni rodný bratr – odstrčila jej vší silou, až se zapotácel – vzlykla, vzpřímila se proti němu,

na mžik zakryla si oči, na rty se jí derou proudy výčitek a trpkých řečí nejen jemu, ale všechněm,

všem těm lidem čestným, slušným – nemluví však – jenom z bázně, že by při tom prvém slově v pláč musila vybuchnouti.

Ruce spustí, vzhledne k němu. Stál tak zlobně, zarputile, upíraje oči k zemi. „Konec,“ Lucy zašeptala,

více pro sebe, „je konec.“ „Theatralní ctnostná scena, trochu stará, je to fádní, člověk nečekal jí od Vás,“

cedil zlostně skrze zuby. „Hleďte, Jiří, tam... v tom domě,“ vyrážela nyní pracně, „tenkrát... víte... vždycky v noci,

když jste odcházel... a podal mi jen ruku... tenkrát byla jsem vám za to vděčna... z duše...“ Lucy umlká, cos dí jí,

že mu vlastně říci chtěla jiná slova – sama neví, která vlastně – mávne rukou: „nevyčítám ničeho vám...

není souzeno...“ zas mlčí. „Buďte s bohem,“ polohlasně řekla berouc rychle klobouk. Jiří bleskem představil si

situaci: půjde jistě, on ji vyhnal... lítosti kmit prolet’ jím, pak blesklo hlavou: volby... moje kariéra...

„–ýsské Listy“... stará berní... její plavovlasá dcera – ať jen jde si... bude dobře... obrátí se, vyjde z jizby

beze slova. Lucy rychle nasadila sobě klobouk, vyjde, po špičkách jde chodbou, jako šíp po schodech dolů,

přes nádvoří a ven ze vrat...