Tvé přísahy, tvůj zápal, sliby ony
tak divně pronikly mi duši celou,
jak dissonance, jež se mísí v tóny,
když struny tknuty rukou neumělou.
„– – tvá, věčně tvá!“ – – snad v podzimku či s jarem
žár nový v mladé duši tvojí vzplane
a přísahou svou po způsobu starém
zas nadchneš jiné srdce rozhárané!
A snad v tu chvíli, již ti osud chystá,
a starostlivá péče dobrých lidí
krb, kde by blaženosť tvá byla jistá
a nevěstou tě mnohý zrak již vidí;
snad matka tvá již vyhledala muže,
jenž usedlý je, mnohé cnosti chrání,
tys poslušna – než svadnou slední růže,
snad nazývat tě budou milostpaní!
Věř, zasměješ se nad tou láskou naší
i nad vzpomínkou na ni bezcennou,
mír domácí pak bude tobě dražší,
a budeš vzornou, milující ženou.
Kéž kol mé hlavy dřív noc černá visí,
a krvavý červ ničí moje tělo
i chladné rty, jež líbala jsi kdysi,
a srdce, které tě tak rádo mělo...