V pokoji ticho. Natažený
na znaku leží bez hnutí,
široce oči rozevřeny
zří k stropu v tichém ztrnutí,
zavolám – ani slova nedí,
ptám se ho – nedá odpovědi,
a sestra u hlav sedící
upřeně zrak mu pozoruje,
rukou mu jede po líci
a smutně hlavou pokyvuje.
Jdu k lůžku. Neslyšeně dýše –
zřím do nehybných zřítelnic
a mráz mnou prochví: Hrůzně tiše
z nich zeje kamsi v prázdno Nic.
Nic – akord žití dožitého,
nic – hody ducha hladového,
nic – přístav lodi umdlené,
myšlenka slední naší hlavy,
lék každé rány zjitřené
a obsah každé zemské slávy.