X.

Česká koruna se skvěje na fasadě v zlatém lesku, pod ní visí známý věnec z uschlých, jehličnatých snítek,

průjezdem se projde na dvůr (průjezd pln je mastné vůně, jež v něj proudí z otevřených dveří kuchyně), dvůr přejdeš,

sedm schůdků vede vzhůru a jsi v zahradě. Zde stromy kaštanové roztahují hustolisté svoje sněti

nad bílými stolky. V středu stojí všude velké lampy, do nichž komáři a můry slepě bijí. Kolem sedí

v nehledaných, pohodlných posách městští příslušníci (ovšem ti, již přísahali ku praporu oposice;

vládních noha o „korunu“ nikdy, nikdy nezavadí). Prosedí tak v rozhovoru, politisují a soudí

o tom onom tak a onak, vypijí své tři či čtyři, zakouří si, zaholdují svůdným kartám – a jdou domů.

Pod verandou, jejíž stěny polepeny celou spoustou podobizen, vystříhaných z našich předních časopisů,

kolem kulatého stolu zasedává honorace. Zde se vede politika v stylu vyšším; věci městské,

zemské, říšské, evropejské přetřesou se seriosně; strateg doktor sestavuje figurky své vyvolené

tady na každičký zápas pro radnickou šachovnici; zasvěcenci zvídají zde z mokrých ještě rukopisů

skandálky a invektivy, které ve svém příštím čísle bude míti „Volný Občan“ –. Touhy paní purkmistrové

verandu tu často vidí (kolem půldeváté večer) vyhozenou do povětří dynamitem anarchistů,

vábný obraz – žel, jen obraz!... Devět hodin... V žlutém světle tone zahrada. Je plno. Malá bouřka odpoledne

ochladila žhavost vzduchu. Je tak svěže volno tady. Pod verandou postaven dnes dlouhý stůl. Krem oposice

je zde všechen. Doktor, Jiří s důvěrníkem strany z Prahy, setník Knotek, kupec Jiskra, berní, lékárník a oba

adjunkti, pak radní Vrzal, medicinae universae doktor Řehák, krupař Vrba, hlava občanského klubu,

hodnostáři veteránů (ovšem bílých) – všickni jaksi povznešeně naladěni – pán tu z Prahy – jenž je částí

centra naší politiky, jenž jim nese světlo z něho vedle různých pikantností, host Jiřího, dobrý známý

doktorův – tož kolem stolu se zdánlivou pozorností nasloucháno, co se mluví, ale každý v nitru hloubá,

co má říci sám, jak, při čem, aby se co nejskvěleji uplatnil a k sobě strhl pozornost všech kolem stolu.

Debatuje se tu živě. Krupař Vrba pochvaluje dnešní článek z „Národních“ si: „Nuž, Ty rozsuď, český lide!“

(– Lid náš – čtenáři můj, odpusť autorské mé důkladnosti – má být vrchním přísným soudcem všechněch kroků poslanců svých.

Lid náš je lid osvícený, zdravým instinktem hned pozná, co mu k spáse, co mu škodí. Lid náš prohledl již dávno

chabou skleslou politiku zbídačelé vládní strany. Lid náš požene ji před soud, odsoudí ji. Najde muže

rozhodné a odhodlané k nejkrajnější oposici, a ti zahřmí v pražském sněmu jiným hlasem. Lid náš vyšle

do Vídně též jiné lidi. Tam se bude jinak mluvit. Dvojocasý lev náš musí zjevit se zas ve své síle.

Dvanáct roků vodí jej tam zaprodaná vládní strana spoutaného po cirkusu na smích lotrům, k hanbě vlasti.

Krevní hřích ten musí přestat. Lid náš živí celou říši z mozolů svých – za to žádá jenom svoje svatá práva –

dostane je. Otevřeno bývá tomu, který tluče. Noví lidé budou tlouci silnou pěstí – a tak dále,

celkem na třech plných sloupcích.) Důvěrník se ovšem usmál významně a tajuplně, jako člověk, který vidí

vždy a ve všem za kulisy. Lékárník už chvíli kašlal, přesedal a mnul si ruce, cosi dralo se mu z hrdla,

až pán z Prahy vlídný pohled upjal k němu, posílil jej. – Není divu prý, tak mluvil, že zde venku, stranou proudu,

není vše dost zcela jasno. Vlastenci vždy vesměs rázní, oposiční jsou zde všichni, též on, lékárník, však v lecčems

nedostává se mu světla. Ku příkladu: Jaký rozdíl je prý mezi „Staro“, „Mlado“? Vyřek to a oddychl si.

Doktor vyskočil a zrudl. „Malý žertík, malý žertík od přítele lékárníka,“ obracel se k důvěrníku

jaksi zahanben. Ten smál se, jakby přijímal tu formu. – Ostatně prý, začal vážně, nebylo by ani divu,

kdyby mínil pán tak v pravdě. Po stokrát už tak byl tázán po Čechách. Ten rozdíl řek by krátce touhle metaforou:

zde je roh a (s rohu stolu odhrnoval bílý ubrus) přijde „Staro“ – zkouší, hýbe, vrtí jím – roh stále drží.

Roh je, prosím, přízeň Vídně. „Staro“ klidně posadí se, nehtem rýpe malé třísky a je kliden. Přijde „Mlado“,

podívá se – roh je pevný. Bouchne pěstí – a roh válí se mu v klíně. Tu je rozdíl. (Důvěrník bouch při tom na roh.)

Jak by přeslech spokojené „ah“, jež vydech radní Vrzal, důvěrník dál vážně začal vykládat o oposici

bratrů Chorvatů a Irů. Řeč svou barvil mnohým vtipem, bon-moty, jež řek prý Bismarck, Napoleon; místy vpletl

celou anekdotu, jež se velmi pěkně vyjímala, třebas nepatřila k celku. Po efektní jedné větě

(důvěrník chtěl přejít znovu k našim věcem) mrštným skokem lapil slovo setník Knotek. (Pensista to, který přilnul

k oposici jenom proto, že to oposice; v městě slynul jako taktní člověk, všestranný muž, jenž ví vždycky,

jak se chovat, doved mluvit o čemkoli a vždy s zájmem; jeho úsudek měl váhu; vojenské své kariery

došel od píky; byl jedním z oněch starých synů Marta, již nám imponují všude všestrannou svou vzdělaností –

oni zatím pětkrát, šestkrát pročetli si s pozorností Weberova „Demokrita“ – jedinou snad knihu v žití.)

Mluví rozvážně a mírně o armádě to a ono, dvěma třemi skoky přejde k Temešváru, kde prý ležel

deset roků, po té k Uhrům, k jejich ostré politice, k jejich šlechtě, jež jde v čele každé akce, porovnává,

uzavírá, končí, měře zrakem souhlas posluchačů. – Čas tak plynul. Drobný sklepník stále nosil brunátný mok

ve sklenicích s barevnými záklopkami. Kolem stolů hučelo to přitlumeně, tabákový dým se vlnil

v modrých kruzích kolem světel. – Hovor tříštil se. Tu Jiří, tu zas doktor, lékárník tu prohodili pár slov. Šlechta

naše všemi odsouzena. Jenom v čistém demokratství možno hledat naši sílu, naši spásu. Za půl věku

nebude prý vůbec šlechty. Amerika už ji nemá. Kupec Jiskra elegicky vzpomínal té pravé šlechty

naší krve, která kdysi dokonala na náměstí staroměstském, nebo v dálce utonula v cizím moři.

(Slabý úsměšek se jeví v suché tváři doktorově: kupec Jiskra elegicky jednou týdně vzpomínává

týmiž slovy na tu šlechtu – jinak mlčí.) „Snad by bylo,“ míní nad obyčej ještě Jiskra dneska, „s námi jinak,

kdyby žila.“ Berní kouře kýval hlavou. Adjunkti si těžce vzdychli. Důvěrník zas rozehnal se k delší řeči.

Žádný evropejský národ není v také situaci jako my. Prý v našich žilách koluje krev zotročilá.

Po té bitvě bělohorské kdo zde zůstal? Lidé chabí, odřezanci odpřisáhší víru svoji. Bídná krev jich

spojila se s krví roty cizích vetřelců. Je pravda, taká banda byla kdysi v starém Římě, utečenci,

lupiči a soldateska – město Romulovo jimi vzrostlo, zkvetlo. U nás jinak. Prokletá krev v našich žilách

proudí podnes. Lid je bídný, bez zásady. Malý moment: Na svých cestách po Rakousku, na nejodlehlejších místech

našel krajany – a vždycky jenom v službě policie! Bědno, bědno... Mocný dojem vyvolala tato slova.

Setník Knotek kýval hlavou; Vrzal zoufale si čechral vlasy v středu rozčesané; kupec Jiskra plaše hledí

na „Národní“, na ta slova: „Nuž, Ty rozsuď, český lide!“ ale ostýchá se hlesnout; berní prudce dlouze vybaf;

adjunktům pak žalný výraz tkví zas v očích. Jenom Jiří s doktorem jsou nepohnuti: dvacetkrát už slyšeli snad

tuhle floskuli v svém žití, chytla je kdys, ohromila – teď však jsou již otupeni. Medicinae universae

doktor Řehák čistí brejle, mžikající hnědé oči zabodne do důvěrníka: „Pán je, soudím, přívržencem“

(mluví skřípajícím hlasem) „theorie dědičnosti? Nesmysl to, pravím přímo. Je to jako s nemocemi:

Kdesi kdosi dneska sedne, zamračí se, poulí oči a už píše, píše, píše: Já jsem našel novou nemoc:

morbus – icus – – a tak dále. Dá to do knih, časopisů – za čtvrt roku tři sta lidí má už jistě morbus – icus.

Jděte k čertu. Je tak se vším. Lidé nevědí, co dělat, vymýšlejí theorie, systemy a tiskne se to.

Napadne tam komu kdesi: theorie dědičnosti! Dobrá! Honem kazajku z ní. Strčí do ní toho, toho,

rodinu zde, rodinu tam, celý národ – to je jedno. Je to tuze duchaplné, frapuje to. Ted’ se zrovna

líhnou tyhle theorie, každá filosofickou má skořápku. Pak honba: Reim dich oder ich fress dich –“ „Nu, sláva!“

lékárník tu hlučně vykřik, „zase šesták na ,Matičku’! Trest to u nás za němčinu,“ obracel se k důvěrníku.

Do plechové kasy hodil Řehák desetník. „Já pravím,“ pokračoval ještě přísněj, „lid je dobrý. Materiál

přímo vzorný. Jako nikde. Kolik je nás? Počítejte! A teď hleďte: co tu máme daní národních! To všecko

bez reptání, ba, co pravím, s nadšením náš národ platí. Podvolí se disciplině, jaké disciplině! Prosím,

vzpomeňte si na ty volby v letech sedmdesátých! Jaká doba zkoušky síly! Jak ty tvrdé lebky stály

jak zeď proti Vídni! To je zkažená krev? Čerta! Jděte! Lid je dobrý, hrom má vzít jen jeho vůdce!... Dále prosím:

jaké spousty knih tu ročně vrhá tiskařský lis v zemi! Jakou spoustu celých plachet potištěných! – míním vaše

noviny! – Což, víte, páni, jaká obrovská daň je to, kterou takto platí národ za svou osvětu? Jen kdyby

jste mu osvětu tu dali! Bah, tu zdvihnete jej na trůn jako svého suverena, – dívejte se, prosím, semhle!“ –

(ukazoval na „Národní“) „nezvolí-li vás, je stádem tupých slepců. Rozháráte pro nic za nic jeho zápal,

s nímž se šetřit má jak s zlatem, v divou vášeň; napínáte stokrát za rok jeho síly k střelbě v efemerní terče;

házíte jím jako míčem k oblakům kams, pak zas o zem; slíbíte mu rajské časy, když to, ono – když pak národ

jako pokažené dítě upomíná, začne křičet, tu vy přijdete: ,Hm, lid náš zdědil krev zkaženou, kletou –

vše je marno. Bědno, bědno... Do nekonečna bych mluvil... Ale dím jen: Lid náš proud je veliké a silné řeky,

poznat sílu, zužitkovat ku rozumné velké práci – ne však posadit se v loďku, vstrčit na ni praporeček,

nechat nést se bůhví kamo, měl by za cíl míti každý, kdo chce vstoupit do popředí.“ Medicinae universae

doktor Řehák, v tváři zrudlý, učinil zas notný doušek. (Čtenáři můj, autor nijak nečiní se solidárním

se Řehákem: on to mluvil, jeho stihniž inkvisiční velký nález. Autor čestně myje ruce. Neslušnost to

od Řeháka, odporovat pánu z Prahy. Tomu pánu, jenž má vliv a ostré pero – ať on na příslušném místě

udá vše a podle zvyku Řehákovi dá, co proto.) Slabě, slabě působila řeč ta u stolu. Z nich každý

cítil trapnost situace: Řehák polemisoval tu trochu ostře s pánem z Prahy. Řehák vůbec omylem se

připlet v řady oposice. Neviděli ho tam rádi, on však jako tvrdý slepec nehýbal se. Odporoval

každé řeči. Dobrou stránku měl jen jednu: Nehádal se, řekl svoje, potom mlčel. Proto trpěli jej dosud.

Důvěrník však taktně začal znovu mluvit. Hladce svezl od promluvené se řeči, jež prý v hlavních bodech vlastně

souhlasí s tím, co by sám byl dále řekl, ku otázce sociální. Naskizoval její stav teď po Evropě,

potom u nás. Prohlásil hned, národ náš že nesmí přiznat nikde její barvu. Jinak přestane prý existovat.

Měšťák, sedlák – v těch je síla, to je vlastní národ český, dělnictvo je Hekubou nám. Rozřešena musí býti

otázka ta – ne však námi. Národ náš prý dvakrát řešil dvě otázky evropejské, Husité a Bílá Hora,

řešil – a byl by se málem zakrvácel – (Doktor Řehák znovu neklidně se vrtě tiše do vousů si mručel:

„Už zas jedna theorie, tahle však vás může, páni, připravit o reputaci“) – to buď snahou jiných velkých

národů, my vezmem prostě pak jen vyloupnuté jádro – důvěrník tak pokračoval, humoru zas brzy nabyl,

anekdoty zase vplítal, souhlas klidil, vzbudil celý poznámek roj, různých soudů, mínění a snů a přání.

Po té rozhovor se smekl s vysokého kothurnu. Hostinský (muž tučný, vážný, po deset let v mládí sloužil

jako trubač u pěchoty, podnáčelník veteránů (bílých), boháč, jehož tužby pluly k jedinému cíli:

křeslo rady na radnici) přistavil si židli k stolu, obrátil se ku Jiřímu, míně, že on, Jiří, měl by

jako poslanec se starat, aby rodné město jejich mělo také svoji dráhu. Živě vzpomněl, jak by zkvetl

celý okres, jak by město oplývalo zrovna zlatem; jak by dál on, Jiří, měl se přimluvit, by slavná vláda

dala městu garnisonu, takhle dragouny (a v celou řeč tu sunul různé spojky; „pakli“, „arciť“, „ačli“);

mínil, že by Jiří mohl zajet s městskou deputací ku ministrům, mluvit, prosit, jak prý se to vůbec dělá.

Jiří slíbil. A čas plynul, pilo se a kouřilo se. Klidný hovor dál se sunul kolem města, jeho tužeb,

jeho lidí. Vládní strana dostala se na své místo, napřed muži, potom ženy. Klepy pikantní se rojí

o té, oné. Vše se směje. Lékárník tu vypravuje o Klotildě, svadlé krásce, z domku v rohu na náměstí;

vypravuje o té sessi, o lehtivých rozhovorech městských dam, jež slečna Clotild poslouchala za dveřmi – – však

náhle vázne... vázne... musí zmíniti se o Lucii, ale neví jak. Tu doktor pomohl mu. „My už víme –“

obratně sám dopověděl historii. Výbuch smíchu. „Ty však řekni,“ obrací se rozjařeně na Jiřího,

„co to vlastně je s tou holkou? Všecky ženské jedovaty jsou tak na ni. Inu chápu: hezké dítě. Moje žena

je však dosti liberální – ale o ní slyšet nechce. A je pravda, co se mluví, o tobě a o ní? Jsi zde

mezi svými!“ Jiří zvolna zapaluje cigaretu. Cosi zvlňuje mu prsa, pocit hrdý, jak by měl se

v příští chvilce vyšvihnouti na hřbet vysokého koně a pak s hůry lovit pohled obdivu, jejž tito lidé

jistě k němu vznášet budou. Vypravoval celý příběh: o setkání v onom domě, o tom čistém prvém dojmu,

jejím otci, její duši, o svém úmyslu ji vrátit čestným lidem (o sobě vždy zmínil se jen s nastrojenou

ledabylou povrchností), mluvil o té zamlklosti, která přepadla ji tady, o zálibě svojí tety,

již v ní našla, rozhořčeně odmítl ty mrzké klepy, jež se na ni v městě věsí, nechápe jich, to ví jenom,

že ti jistí lidé jimi odsuzují sami sebe, jak prý vůbec každý soud vždy odsoudí jen vlastní špatnost.

Skončil. Doktor vstal a zdvihl sklenku, řečnil povznešeně k chvále čisté humanity, k chvále Jiřímu. Pak „Sláva!“,

připíjí se, sklenky řinčí – Jiří klonil se... A došla látka k hovoru. Pár slov jen padne místy. Staří páni

dívali se na hodinky: jedenáctá. V zahradě je skorem pusto. Jenom někde hrají v karty. Plochy prázdných

stolů lesknou se. A malý sklepník v koutě ve tmě dřímá. Páni platí. Zdvihají se. Odcházejí... Noc je pěkná.

V tmavu nebes na tisíce zářících hvězd třepotá se. Vlhce svěží vzduch chví kolem, plný vůně z blízkých zahrad.

Doktor, důvěrník a Jiří kráčí spolu. Jejich kroky ozvěnou se ozývají v druhém konci ulice. Jdou

mlčky. Táhle kdesi píská ponocný teď jedenáctou. Vytí psa se žalně nese odkuds z dálky. Z dola hučí

labský jez. Tu doktor stane: „Ale teď mi řekni, Jiří, jak muž muži: je tvůj poměr k oné holce docela tak

čistý, řekněm: platonický?“ „Je,“ řek Jiří ostře, pevně. Doktor vybuchl: „Víš, brachu, odpusť, řeknu, jak to myslím:

Pak jsi osel!... O–sel, o–sel!“ dodal notuje ta slova melodií z „Troubadoura“ vychraptělým suchým basem.