Je ticho... šírou bílou plání
lesk slunce líně proletá,
a v snětích volá pozdrav raní
mu opeřený poeta.
Kdes v dáli hudba, píseň zmírá
a v mrazném vzduchu chví se dál,
a v tonech těchto odebírá
se z města vírný karneval...
Zde střevíček, zde z vlasů stuha,
zde svadlých květin celý sněm,
zde rukavička, zde je druhá,
zde vějíř – voní parfumem,
zde podobizna – hezký oval,
zde lístek – písmo drobné je –
já za nic, za nic nebojoval,
však k čemu bral jsem trofeje?
Čím byly mi ty všecky ženy?
Co hledal jsem v jich pohledech?
Mír duši svojí vytoužený,
či nový žár a bouří spěch?
V mé hrudi teskno jako v sále,
jenž po plesu je tich a pust,
pryč hudba, světla – vzduchem dále
jen dech a šept chví žhavých úst,
a truchlý zvuk se tiše vije
přes mnohé krásné chvíle rov –
toť drahé písně melodie,
však nemám, nemám k ní už slov...