Na vršku, kde větrný mlýn zdvihal ku kalnému nevlídnému nebi kříž svých lopat v cáry roztříštěných, stanul leutnant Fortin se svou četou.
Šedý dým se rozvaloval těžce šlehán vytrvalým, drobným deštěm, po krajině. Kde se roztrh, pluly jako hřebeny vln pestré čáry,
z nichž se chvilkou jaksi vztekle blyskl řetěz světel. Někde valily se černé obdélníky. Spěšní jezdci kmitli se a znikli. Zem se chvěla
hlubokým a rozmrzelým hřměním. Roztrhaný praskot pronikavě třásl sychravým a vlhkým vzduchem. Signály trub lkaly kdesi v kouři –
trosky obrazů a trosky zvuků... Na kameny ze zdi rozvalené sedli vojáci si. Hlavní dolů obrátili pušky. Déšť bil v čáky,
v tornistry a shášel dýmky jejich. Mlhou, kouřem, hlasem děl a pušek hodiny se vlekly. Vzduch čpěl prachem. K večeru se zjevil rudý kabát
Angličana, za ním druhý, třetí, mdle se leskly nahé bajonety celé řady. S řevem hnali k mlýnu. Leutnant Fortin přehled svoji četu:
– Děti, císaři což císařovo! Ty zde padneš, ty tam, onen tamhle – naznačoval kordem lidi, místa. – A já tady – postavil se na kraj.
Potom zadíval se blažen v dálku, v kouř, dým, chaos zvuků, žatvu smrti, jak by hledal známý plášť a klobouk: – Vive l’Empereur! – pozdravoval kordem.
Byla noc. Smrt unavena prací k spánku ulehla si na bojišti. Na vršku, kde větrný mlýn zdvihal k hvězdnatému, bezcitnému nebi
kříž svých lopat v cáry rozstřílených, u kamenů ze zdi rozvalené v směsici těl četa Fortinova, každý přesně na vytčeném místě,
každý s hrdou pýchou v mrtvé líci, ležela. A nic víc nevěděli, než že dali život za císaře.
Cookies on Poetry Cove