Už den se zašeřuje. V kanonádu hřmí salvy pušek. Mokrá půda duní pod drtícími kolonami jízdy – a všechno marno. Angličani stojí,
červené kabáty se nehýbají. – Ach Grouchy, Grouchy – vzdychá imperator a pátrá v dálku. Od Belle Alliance jde široká alej korunatých stromů,
ti jediní se nehnou – ti a tamo anglické řady. Jinak všudy pohyb těl lidských, koní, kanonů a ohňů. – Ach Grouchy, Grouchy! – Z lesa u Frichemontu
se vyvalila hrozná černá masa – – Hle, Grouchy! – – Ne, Sire, Prusi to a míří v náš pravý bok. – – Ať Mouton se tam drží a neustoupí. A má stará garda
ať k útoku jde, zdrtí Angličany! – Hřmí děla, pušky, půda otřásá se pod tepy jízdy. Večer klesá na zem. Ach garda, stará garda odražena!
Císařská slavná garda ustupuje! A řady rudých kabátů se hnuly, a Prusi lavinou se řítí k centru, bok zdrcen již, již Moutonův sbor rozbit
a jako vody netvárné se valí francouzská jízda, pěší beze zbraně tam kamsi v jih. Ney Michel, maršal, kníže, tam v dálce v onom vytrvalém houfci
zoufale rve se jako prostý voják a puškou s nasazeným bajonetem po hlavách bije – sije smrt jen proto, že sám ji hledá... Imperator chvíli
se mechanicky dívá na maršala, a náhle strašná tma mu vtrhne v duši – nevidět na krok – tma ta hrůzným steskem mu srdce svírá – ani myšlenečka
se jiskrou nekmitne – nic – pusto – černo – tu vzrušen kýms, jenž do koně mu vrazí, pozdvihne hlavu – ohledne se trochu – zrak, sluch a duši naplní mu úzkost –
obrátí koně: „Všecko ukončeno – teď spasme život“ – důtklivě to vykřik jak v bezhlavé té děsem jaté směsi by někdo byl, jenž na povel by čekal –
„Teď spasme život!“ – Ostruhy dal hřebci a pádí k jihu do houstnoucí noci.
Cookies on Poetry Cove