Na Krymu kdysi... Kraj byl osamělý, jen tesy místy ze zeleně čněly, jež hýřila tu odstínů všech sborem a jediným se zdála živým tvorem.
Pták nepřeletěl, motýl nekmit vzduchem, pár kostí leželo tu v písku suchém, as zbytky hodů vzdušných loupežníků. Pod piniemi, jež tu stály v šiku,
do modra nebes zdvihajíce témě, dva bosáci na klínu matky země si hověli. Šat barvami hrál stáří a břitva dávno netkla se jich tváří
a hřeben vlasů. Mhouřícími zraky do dálky dívali se za oblaky a hovořili; když nás uviděli, tu zvědavě jen oči rozevřeli
a měříce nás od paty až k hlavě s posměškem drzým křičí pronikavě: Hej, barini! Hej, vizte, bídy synu almužny dejte! Dáš ji graždaninu,
jenž lepší časy viděl! Otevř duši a měšec, pane! Člověk nevytuší, co přijít může! Možná, splatíme ti i s úroky! A možno naše děti,
jež na svět přivést pevnou vůli máme, a ne-li my, ne oni, přísaháme, že kavent našich směnek všecko splatí, tož starý pámbů v nebi, lidé zlatí!
Dnes vzpomínám si bizarní té sceny. Jsou kulisy, jsou role proměněny a herci také. Možná, v dálné Rusi že bosáci ti hráli velké kusy,
snad pokyn ruky jejich odmítavý se šíjí srážel urozené hlavy, snad na jich slova rudý kohout sedal na panská sídla, kde jim nikdo nedal
kdys ani pohled. Snad teď, továryši, si hoví kdesi na zarudlém plyši co hodnostáři nových řádů věcí. A z číše štěstí nepřestává téci
jim radost života. Jim, jejich dětem, jež vyrobili na své pouti světem. A myslím-li dnes na ten koutek Krymu, pod piniemi v tabákovém dýmu
zřím starce – Osud: sedí, pokuřuje a usmívá se... V hlavě se mu snuje týž obraz, jak se mně teď jeví tady; dva bosáci a všecko dohromady,
co z nich se stalo. Šibalsky se směje, má radost z komického toho děje a směje se tím smíchem spokojeným nad vtipem nenovým, však podařeným.
Cookies on Poetry Cove