Chytrému napověz – a tedy dokládám:
co vlastně do toho je, vrtichvosti, vám,
že každou chvíli některý se vmísí,
že nechtějí kdes dva jíst z jedné mísy?!
Opravdu pro bohy je tohle divadlo:
pro vše, proč stádo to mě dosud napadlo,
dám-li pak veršem já někomu přes pusu,
je strašně uražen a řve jak od kusu.
A člověk vzpomíná těch uplynulých let,
kdy mému příteli klnul ten český svět,
při každém útoku kdy já v tom boji lítém
stál s kopím u něho a chránil jej svým štítem.
Kde byli patroni té zvěře tenkráte?
Sem obrazy těch let, však je tam poznáte!
Hle, mají stopy ran, ty, směj se český světe,
kolik jich vyryl já na tom a onom hřbetě!
Dnes vrtichvosty jsou – však proč jen štěkají
do věcí, o nichžto ni tuchy nemají –
pán jejich měl by dít: kde sloužit nutno, služte,
věc tahle je však má, a o ní, prosím, kušte!