Zasmušen jaksi? Možno se snad smáti, když celá Vlast se halí v hábit smutku a zlověstný mrak stojí na obzoru? Stala se chyba. Neříkal jsem vám to,
když posledně jsme spolu hovořili? Tah takový byl možným v dávné době, v čas stěhování různých pronárodů, však ne už dneska. Sta a sta mil v dálce
chtít válku vésti v zemi nepřítele a nebýt obeznámen s okolnostmi, počasím, půdou, obyčeji lidu – toť lehkovážnost! A tak všem se stává,
kdož spolehají na podporu štěstí – to, ono zdaří se – pak skolebáni v ně pevnou vírou, v nemožnost se pouští – jak slepci... A v tom Španělsku to máme
též rozkašeno – řekněte mi, prosím, co Francii je vlastně po těch zemích? Nač lezli jsme tam? Nedalo se čekat, jak dopadne to? Vlas bych rval si hořem.
Já nejsem státníkem a vojevůdcem, jen prostý rozum mám – a neřek jsem vám, že pohoříme tam tak jako onde? Ach, mocní světa toho – všude stejní.
Vždy myslí, že už spolkli moudrost všecku a radit nedají si. Vlastně: radit – vždyť není ani mluvit dovoleno a kdyby věděli, že přemýšlíme,
i myšlení to by nám zakázali. Já vidím, Vlast že vstříc jde bědným časům. A bez své viny. Ale tak to chodí: v důvěře svěříš osud svého domu
čís ruce – potom v opožděném stesku si vyznáš, žes měl vlastně blíže pozřít, a to i ono chladně uvážiti. Tak, tak. A zle je. Bude hůře ještě.
A jak jde práce? Kdo má pracovati? Kde vzíti lidu? Všecko shltne vojsko. Hoch s osmnácti lety – tu máš pušku a na hranice. Půjde-li to dále,
zastavím práci. Je to život? Skandál!
Cookies on Poetry Cove