Nu, renta stoupla – Tušil jsem to, tušil, a v čas ji koupil. Víte, tohle Prusko – nechápu prostě jeho politiku. Toť jasno přece: žilo z tuku tradic
velkého Frice – neslyšelo, hlušec, že v Evropě prim hrá teď Napoleon. No, zdrceno je slavně. Svět by žasl, leč rány franckých pěstí se mu staly
už něčím všedním. Schvaluji to plně, že císař zabral Lübeck – máme přístup k baltickým vodám. Bremy, Hamburg máme, jen takto možno zatít řádně žílu
anglickým kupcům. Víte, mezi námi: nesdílím nijak kritických těch obav, jež tu a tam se slyší po Francii. Prý tyhle války vysilují zemi!
Daň krve prý je hrozná! Pane, k smíchu! Mír shnilý stojí víc – to za Bourbonů jsme viděli přec všichni stejně jasně. A válka – to je bouřka v dusném parnu.
Vzduch vyčistí, jí všecko osvěží se. Jen uvažte: hle, průmysl náš kvete, továrny naše mají stále práci, je uniforem třeba, zbraní, prachu,
je zásob třeba – řekl bych, že válka je digitalis, která povzbuzuje krev k rychlým tempům. Mám teď objednávky na sukna uniforem, spousta práce,
jak možno tedy mluvit proti válce? A kdyby ještě žádala si daní! Leč vojska naše žijí z kontribucí a s každým mírem miliony přijdou
válečných náhrad pěkně do Francie. Já žiji, dělnictvo mé, vůbec všudy se cítí vliv ten. Nemluvě už o tom, že vlast též vzrůstá, máme nové země,
jež odvádí nám jednak pěkně daně a jednak odbytu jsou kontingentem tovarů našich. Dlužno též se zmínit i o slávě, v níž Francie se skvěje,
věc veliká to – Svatá pravda. Sláva, toť statek národní, jejž ukládáme do listů dějin. Potomkové naši závidět budou nám to účastenství
velikých lidí a té velké doby.
Cookies on Poetry Cove