Je jisto, pro hruď patrioty není krasšího citu, nežli vlast svou vidět nad všecky jiné země povznesenou. – Je pravda, můžem skutečně být hrdi.
A bitva byla to, jež rovných sobě v dějinách lidstva jistě marně hledá. A to se dalo čekat: svatý oheň francouzských duší proti soldatesce,
jež za něco se bije, o čem neví – Francie musila z té srážky vyjít věnčena slávou – Znát moh císař Němců svůj osud předem – reci od Arcole
a Lodi, Marenga – – a k tomu vůdce, On, Napoleon, jenž je nesen vírou a silou naší – na francouzském trůně nebylo výraznější osobnosti.
Je geniem, je geniem – toť jisto. A vládce ruských barbarů Mu napsal před bitvou psaní, v němž Jej tituloval prý vtipně „šefem francouzského státu“.
Vtip zašel mu – a nebyl zrovna nový, toť import z Anglie – teď říká „bratře“ a „Veličenstvo“. Inu, opakuji: Je příjemno žít nyní ve Francii,
jeť sláva zdobou nejkrasší, jíž národ se pyšnit může. Za vše díky Jemu. On Francii jest mečem, okem, duší. A pořádek teď máme. Jakobínství
je vymýtěno. Renta stále stoupá. A hlavně: obnovil nám náboženství. Ať kdo chce co chce tvrdí, já vždy cítím, když ve chrám vejdu, do šera a vůně,
kde svíce planou, varhan hlas hřmí s hůry, že něco v tom je, co nám nenahradí ty všechny „pravdy“ velkých filosofů. I moje řeč to. Náboženství bylo
vždy pilířem té lidské společnosti, a viděli jsme jasně v Revoluci, jak bylo bez něho. Je víry třeba: zvlášť ve škole je nutno v mladé duši
jí dáti vzejít. Přijďte odpoledne na partií pár faraona v Louvre! Rád, pane. Jsem sic veskrz císařovým ctitelem vroucím, vždyť jsem přece Francouz –
leč faraona, che che, kochám také.
Cookies on Poetry Cove