Ha, Svoboda! Já, jenž jsem pěvcem jejím, vím, co to Svoboda jest. Všecko jiné, než Svobodou co zovou tihle blázni, taškáři, histrioni, loupežníci!
Já uviděl ji, Svobodu tu vaši, a hrozil se jí. Životem bych býval zaplatil málem cenu seznámení a málo něžnou vlídnost při rozchodu.
Chtěl z Paříže jsem vyjet, hnus a odpor zapřáhly koně mojí diligence, z hrůz zblázněného pekla chtěl jsem odvést svou hraběnku, jež očí mých je světlem
a o svobodě pod jiným snít nebem. Prokletá Paříž! Dojedeme k bráně a gardistů pár otevřít se chystá vrat mřížoví – tu z krčmy vedle vyjde
zběsilců spousta – třicet jich být mohlo, jsou bez košilí, opilí a rudí, zří vztekle k vozům našim, kufry vidí a hlučet začnou, boháči že táhnou
z bran pařížských, své jmění odvážejí, a lid tu zbude s hladem, bídou, nouzí. Strh hluk se, hádka: střízliví nás chtěli vypustit z města, opilci zas zdržet –
tu vyskočím a pas jim ukazuji: Sem pohleďte a čtěte! Nevidíte? Jsem Alfieri, Ital, žádný Francouz, hle – čtěte, prosím, porovnati račte,
vysoký – ano, hleďte, rudovlasý a hubený – tak popsán v tomto pasu a tak zde stojím – srovnejte to přece – pas vaše úřady mi vystavily –
u čerta, pusťte, chci se dostat z brány! – A zatím se jich ke stu shromáždilo zuřivých ďáblů. Zapalte ty vozy! Toť emigrant a jistě aristokrat!
Kamením na ně! Na radnici s nimi! Tak řvali, ječeli a hrozili mi. Já chvěl se vztekem, že to pusté lání mou paní asi v diligenci děsí
a že jsem bezmocen, jen zraky moje dýk sta a sta v ta otevřená hrdla Svobody dětí vbíjet nepřestaly. Za valnou chvíli canaille ta pustá,
svým vlastním řevem asi unavena, utichla trochu – stráž mi pokynula – já do vozu vstoup – mříže zaskřípěly – a postilioni mí práskli v koně.
My vyjeli. Za námi zdvih se pokřik, hvízdání, kletby – – neměli jsme touhy, než jet co nejrychleji z této země prokleté bohy, poskvrněné lidmi,
a koně strhali jsme, bychom byli u břehů Arna... Jsou-li svobodnými Gallové ti – pak já, jenž Svobody jsem básníkem předním, jsem jen bídným rabem.
Cookies on Poetry Cove