Máť za noci mě zbudila,
nad hradem luna stála,
bych k tobě jel, ty spanilá,
a tak mi nakázala:
Madonno, chce tě snachou mít,
mně máš dát svoji ruku,
v svém rodě že chce muže zřít,
a vychová je z vnuků.
Neb našla prý si bílý vlas,
ten prvý svojí hlavy
a vzdychla nad mnou: Už je čas,
neb čas se nezastaví! –
Má matička mi vůdcem jest
a váží rozmyslně,
bych nejlepší tou z žití cest
šel jednou pohodlně.
Teď, madonno, jsem před tebou,
v tvůj zrak se dívám sladký,
a je mi, jak bych za sebou
dech cítil svojí matky.
Ty znáš ji – kdo by neznal ji?
Však pravdou všecko není,
co hloupí lidé šeptají
a spletou v blabolení.
Čeledi arci vhání strach
už pouhé kroky její,
a před ní strážci na hradbách
jak osyky se chvějí.
Na lovu ondy (vyhledá
si ráda vlčí stopy
neb mručivého medvěda
a vbíjí do nich kopí)
tři loupežníky po ránu
v čekání zkrvavila,
pak na nádvoří k čakanu
je řadou postavila.
A proto taková jde zvěst,
a křižují se v taji
a, že prý s ďáblem v spolku jest
má matka, povídají.
Mě ráda má, a v tobě, věř,
sny její spočinuly:
mně ženou být máš a jí dceř
po její pevné vůli.
Tož výhost dej všem pochybám,
stlum v nitru vzdoru hlasy –
sic ona přivleče tě k nám
za tvoje zlaté vlasy!