On věřil Vám a ve Vás,
a dnes ta víra – vzácná paní –
leč počkejte,
jsmeť básníky
a povíme tu smutnou příhodu
básnickým slohem:
K Vám přišlo malé dítě,
– dva roky znali jste se, vzácná paní? –
dvouleté dítě. V modrých velkých očích
mu ležel ještě údiv z rajských krás,
neb bylo jedním z těch, jež přímo z ráje
k nám na zem přijdou.
A dívalo se na Vás,
jak dívalo se asi v rajských nivách
na snivé světice a na anděly,
když procházeli vůní lilií
a růží, oranžů a oliv.
Květ modrý neslo v baculaté ručce
a tento modrý květ
Vám podávalo s důvěřivou oddaností.
Vy, vzácná paní,
jste silně pleskla děcko přes tu ručku
květ vypadl z ní,
a modré oči jeho
se hrůzou ještě více rozevřely
a velké třpytné slzy
– v těch prstenech, jež navlekáte někdy
jsou právě tak veliké brilianty –
takové slzy kapaly z těch očí.
Pláč nebyl to – jen tiché velké slzy.
A dítě odcházelo od Vás
a naklonilo světlou hlavičku svou,
jakoby byla v šíji nalomena.
Co ještě?
Nic víc. Jen tento obrázeček
přijměte na památku.
A poučení:
přijde-li ještě jedenkrát k Vám děcko
a přijde snad – jeť život hloupý dosti,
že opakuje se,
a Vy pak, vzácná paní,
budete ještě dlouho krásná jako anděl
a půvabná jak jedna z rajských světic –
a bude-li Vám podávat květ modrý
a zřít k Vám důvěřivě modrem velkých očí
přes ručičku tu Vy je nepleskněte!