Zde, hochu, pod tou olivou mě, slepce, nech usednout. Stín její mile chladí mou horkou hlavu, a ten slaný vánek, jenž oddechem je bdícího vždy moře,
konejší vlídně duši nedočkavou. Jak dlouho asi letí holubice sem, v Aeginu, z té dálné Olympie? Jeť holub nejrychlejším všeho ptactva,
a jemu bohové tu rychlost dali jak obranu před nástrahami škůdců, že tvorem poctivým je, spravedlivým, a vlasti, kde se zrodil, neopouští,
by zaměnil ji krašším krajem cizím. Tož pátrej bystře, hochu, v onom směru, kam Foibův zlatý vůz se sklánět začne, a do výše hleď, neboť holubice
spěchajíc domů letí výšinami, by v pravou chvíli shledla úkladníka, jestřába, nepřítele rodu svého, a také proto, aby postřehnuvši
už z dálky metu svého putování, zaplesat mohla tichou veselostí, jež dodá nové síly matným křídlům... Patř ostře, hochu, ona holubice
je bílé barvy, s přílbou na hlavičce a řasnatými spodky kolem nožek. A bydlí nade vchodem mého domu. Na nožky ty pak především se dívej
a pověz, jsou-li rudé stužky na nich; na obou nožkách musí býti stužky neb aspoň na jedné z nich – rozumíš mi? – – Vznešený Kronovče, ty synu Rhey,
ty nejlepší a nejmocnější z bohů, jenž s Olympu zříš se zlatého trůnu dnes v údol Alfea, ó pohni rukou, jenž jindy křivým bleskům k letu kyne,
by Niké, dcera Pallasa a Stygy, se na perutích rychlých snesla dolů a snítku z olivy tvé svaté dala pro skráně Taurosthena, syna mého.
Hleď, králi nesmrtelných, oči moje noc věčná valná léta zahaluje, a v dobách mladosti mi nedopřáno si získat cti té před Hellenů zraky,
já nereptal však, tiše nes svůj osud a čekal trpělivě. Otče dobrý, dej krvi mojí, jež tam před tvou tváří zápasí dneska o největší poctu,
dar pomoci své, aby moje jméno zde nezaniklo bez sledu a slávy, až sestoupím v tu truchlou říši stínů! – Tys nedíval se zatím někam stranou,
co já se modlil, hochu, k otci bohů? Ne, marný strach můj. Nenít přece možno, by octl se zde za tak krátkou dobu perutný posel mého Taurosthena.
Helios sotva nejvyšší bod přejel své dráhy denní... Nemůže zde býti. Den poslední dnes... Včera v pankratiu zápasil Taurosthenes. V pankratiu
podlehl tehdy, když se naposledy k hrám vydal ubohý hoch olympickým, sokovi svému, Cheimonovi z Argu... A tehdy přišel, když už stíny noci
Aeginu skryly, jako plachý zloděj do domu mého, mlčením jen truchlým dávaje zprávu o výsledku cesty... Já rozuměl mu. Před dávnými časy
já rovněž tak se vrátil k otci svému, když zradou klisny ztracen mi byl vínek z olivy svaté. Diodota zvala se klisna ona. Byla lesklá, hnědá,
postavy pyšné, její nohy nesly se jako větřík lehounce a snadně, a já ji rád měl, že jsem přítelem byl jí spíše nežli pánem. V Olympii,
než hlasatel dal znamení svou trubkou, já v oči se jí díval, prosby šeptal, by vytrvala při rozhodné jízdě, a ona hlavou, jejíž hřívu proplet
jsem rudou stužkou, pokývla mi vážně. A potom šli jsme v prostor hippodromu. Mé nahé tělo chvělo se již pýchou v záplavě světla. Stanuli jsme v řadě,
vhoupli se na své štíhlé pomocníky a na znamení hlasatelů jeli. Tu Diodota křídla mít se zdála, neb kopyty jen proto tkla se půdy,
že není dovoleno letět vzduchem, dech její slyšel jsem a šumot větru, jejž prorážela nataženou hlavou, již soků dusot za námi sláb vzadu –
v tom nějaký pták přelet dráhu naši posměšně křiče, Diodota rázem noh předních párem o zem opřela se, a já jí přes hlavu slet dolů v písek.
– Ty přec se díváš k západu jen, hochu? a neletí ta bílá holubice? Ne, není možno. Musí přeletěti Peloponesu šířku a pruh moře
i ostrova část. V přátelství kůň žije s veškerým ptactvem. Možno, že tím křikem nějaký potměšilý opeřenec dal koni mému radu zlomyslnou,
a Diodota zapomněvši náhle mé náklonnosti, prosby, svého slibu, v rozmaru bujném poslechla té rady, jak zvyk žen vůbec... Vstal jsem. Zatím letli
sokové mimo, zřel jsem bílá záda a lesklé srstě koní. Vyčítavě jsem podíval se v oči Diodotě – a hle, to zvíře dívalo se na mne
tak vysmívavě, že mi jasna byla prorada zúmyslná tvora toho... Jen hvězdy viděly mě, když jsem vešel v dům otce svého. Zradu potrestal jsem.
Když přišla doba sňatku Diodotě, já za manžela přivedl jí osla, jenž vodu nosil, na trh s košem jezdil a v službě odevzdaně skláněl hlavu.
Zle sice přivítala pyšná klisna vědoma postavy a krásy svojí snoubence toho; až pak ostříhal jsem jí dlouhou hřívu na hlavě a šíji
a k vodě zaved, aby v zrcadle tom se spatřit mohla, až se podívala na hlavu pyšné zdoby pozbavenou, tu sesmutněla a víc nebránila
se lásce nevzhledného nápadníka. Však mláďat nedala nám z toho svazku. A viděl jsem, že zarmouceně nesla své ponížení, že i lítost měla
nad činem zrady; odpustil a dal jsem jí muže z rodu koňů – a syn její postavou, krásou roven matce svojí, jest otcem koně, jenž dnes v Olympii
k vítězství nést má mého Taurosthena. – Nevidíš pranic, hochu? Holubice jak pěna bílá, znáš ji. Taurosthenes ji veze s sebou, aby jemu byla
svědkyní a mně poselkyní boje. On včera pankratiem dal se v zápas, by shladil hanbu porážky své slední, a o závod dnes v hippodromu jede,
by slepce otce pokryl slávou svojí a dal mu na pád s koně zapomenout... A má-li holubice rudé stužky na obou nožkách, nevzpomenem více
ni on, ni já na návrat z Olympie za temnot nočních... Die, otče bohů, slyš prosby mé a k vítězství nám přispěj! Díváš se, hochu? Světlo slunce leží
už na mé ruce. Jistě hodně dolů spřežení sjelo velebného Foiba. Mé srdce buší. Hochu, dej mi ruku a napni zraky – řekli, že tvé oči
jsou nejbystřejší, žádný druhý otrok jim rovných nemá – krev mi bije k hlavě a v tmě svých očí vidím rudé kroužky – – – děje se něco? Ty mi tiskneš ruku!
– Jak: bílé ptáče? – Nezmyl se mi, hochu! Snad mořská vlaštovka to. A ta letí váhavým letem, těžce křídly mává – – ty pravíš, že ten pták se nese lehce
a přímo k vědomému cíli míří jak kámen, jenž byl vymrštěný prakem? – A bílé barvy? – – Pravíš, že se níží let jeho k domu mému? – – Die, otče!
– A přílbu zdá se míti na hlavičce?... – Hleď na nožky jen! Hochu, dej mi oči a dám ti všecko, co zvu jměním svojím! – – K nám padá? Vidíš? Vidíš, hochu, dobře?
– A červené že stužky na řasnatých nožičkách nese? – Hochu, mluvíš pravdu? – že sedá... sedá... oddychá... a prsa zobáčkem čistí... a ty stužky nese...
Ó Die velký, vládce nesmrtelných! – – nech, hochu, nech – tma sladká padá v duši – Ó Die... Thanatos... tvůj vlídný posel... mou ruku bere... Taurosthene, synu...
žehná ti otec... šťastni... oba šťastni...
Cookies on Poetry Cove