VIII. TOSKA. (VI.)

Jindy zase Voloďa vážně zasmušený se zeptat přišel: zdali člověk, jenž v boj se pustí proti státu

a s pole jde, jakmile vidí, že vláda všímat si ho začla, zda člověk taký smí nést jmeno hrdiny, reka, bojovníka?

Zde není ústup zbabělostí? Zde k boji nepatří též nésti důsledky svého přemožení? A přemožen je – býti poznán

a dát se lapit, neb věc svatá mít musí nejen bojující, i mučeníků žádá sobě. A odpírati mučenictví

je hříchem na té svaté věci – hle, Rylejev šel na popravu a Dostojevskij do Sibiře – – Dušičky bědné, vždyť já viděl,

jak stýská se vám po tom Rusku, po vůni půdy, po tom nebi, po břízách, lidech – domovině, vždyť tohleto já prožil všecko

a chvíle jsou, kdy ještě dneska zatínám zuby marným steskem po mráčku kouře Ithaky své... Mně stýská se – a ty si snuješ

spletené temné theorie a touha tvoje hledá příkaz u „svaté věci“!