Jindy přišla
– jen na skok, Voloďa stál dole –
kde možno prý lze vidět břízy?...
Že protivné jsou už jí stromy
těch parků vídeňských i lesů,
že břízy, břízy vidět touží,
ty dcery svojí ruské země...
Háj březový mi napad onen
pod Bisambergem u Dunaje,
já poslal ji tam. Přišli potom
povadlí jaksi, málomluvní,
– A což ty břízy? Našli jste je? –
já vznítit chtěl je k povídání.
„Ach, našli,“ Lizočka jen vzdychla.
„Eh!“ rukou Voloďa máv pouze.
„Taková mládež – vaše břízky,“
Lizočka teskně vyčítala,
„keříky směšné... Naše břízy
až k oblakům jdou, bílá těla
jsou hrdě nad kraj vytyčena
a koruny se výškou klenou –
ach, jenom Rus má ruské břízy.
A jaké nebe je v té Vídni!
Nic velké, nijak nekonečné
a nízko visí – zdejší břízy
si proto vyrůst netroufají,
že prorazit by je snad mohly...
A půda mrtva je tu, mrtva –
v jeseni, kde je všude holo,
zem ruská voní...“