Mým sněním často zakmitne
se oko hrdé, blankytné,
a když jde dál má vzpomínka,
zřím vlas a rty a ramínka
a ručky tvar, jenž upjat je
do rukavičky šedivé –
zjev, jehož nedotek se trud,
vždy elastická jako prut...
A cítím šumět v prsou svých
pár tonů zapomenutých –
Dnes nevím už: měl jsem ji rád?
A ona mě? A kdo dřív schlad?
A nevím dnes už docela,
zda vdaná je, či zemřela –
jen jedno vím, čím povždykrát
jsem zpíjíval se rád, tak rád:
Nosila vlečku... (Za těch let
jí podmanila moda svět.)
A když tak z domu vystoupla
a když tak po ulici šla,
když měla kročit přes vodu,
když chtěla vyjít do schodů,
když v bále vstala, spanilá,
než do kola se pustila –
vždy tepem něžné nožky své
do třásní kopla vlečky té,
a jak ta vlečka vylítla,
ji v mihu rukou zachytla!
A v těch dvou bleskných pohybech
byl sladký poesie dech,
jejž já jsem sál tak dychtivě
a čekal zas tak žíznivě –
Víc nevím o ní... jako v snách
jen vzpomínám, že čas pak sáh
v náš poměr jaksi. Moda šla
i vláda vlečky zmizela.
Tu nenápadně dělily
se cesty naše... Za chvíli
z nás každý sám šel dále v před
a po druhém se neohled...