VIII.

„Volný Občan“ novým číslem přines pěkné překvapení čtenářům svým. Zobraceli ty dva listy dvakrát, třikrát –

„Volný Občan“ ani slova! Zarputile mlčí o všem, o výletu, o té slečně, o blamáži vládní strany,

ba, i paní purkmistrová má tam jen svou zvyklou porci ale více ani slova! Po městě se – a to v samé oposici –

vážně nad tím kroutí hlavou: „Vida, doktor ztrácí zuby...“ Zatím doktor vychytralý sáhl rukou diplomata

do té kalné situace. Město bylo rozechvěno. Cupidi novarum rerum byli v mraveništi. Chtěli

vědět víc a ještě více. Debatovalo se všude na náměstí, po hospodách, v úřadech i domácnostech.

Světáci tu v obdiv nesli všecky svoje zkušenosti, vdané dámy poslouchaly s přísným rděním na svých lících.

Patricijské dcerky večer při procházce zacházely ke dvorci si a tu kradmo hledívaly v řadu oken,

nesedí-li tam kde „ona“. Purkmistrová s Frau von Janík po úradě v plném sboru zašly jako delegátky

k paní radové. Šly plny chvalitebných předsevzetí: této dobré staré paní, bídnou šalbou oklamané,

zrak otevřít; zvláštní mrzkost Jiřího jí ukázati; postaviti toho hada, „tu“ s tou čistou minulostí

v pravé světlo; všecko říci poctivě a otevřeně – zkrátka ubohé té dámě vyčistit vzduch v rodném domě.

Radová je přivítala jako vždycky; usedly si, hovořily v pravo v levo, o všem možném dlouho, dlouho,

konečně si purkmistrová odkašlala; měkce, sdílně, důstojně a jak se sluší na čestnou choť hlavy města,

začla mluvit. Frau von Janík vpadla místy citoslovcem, místy celou delší větou. Stará paní překvapeně

poslouchala, potom řekla, že ví dávno, čím ta dívka byla dříve, že však přec ji vzala k sobě, že chce vrátit

světu ji a čestným lidem, že dnes dívka ta je čistá jako dítě, chválila ji, ani vlastní dceru prý by

nemohla mít takhle ráda. Purkmistrová s Frau von Janík vyměnily spolu jenom pohled plný ustrnutí:

jak ten Jiří omámil ji! Tuhle přízi navěsí jí kolem očí! Hrůza, hrůza! Frau von Janík mluví nyní.

Obratně v té situaci přešla řečí ku Jiřímu. Je prý jasno. On prý strůjcem je té celé lživé bajky

o té nové nevinnosti, chce prý před městem i před ní, svojí tetou, pláštík hodit na své choutky, celé město

je prý v hloubi uraženo touto ošemetnou šalbou, celé město lituje prý paní radovou, že nyní

na ty její bílé vlasy naházeno tolik bláta. Vážně, krátce stará paní řekla, že to není pravda.

S neskrývanou indignací vstaly nyní obě dámy, odcházely... Město znovu zvlnilo se... Stará paní

posunuta do popředí. Lidé sepínali ruce nad opičí láskou její k tomu světáku a nad tou

lehkověrnou její duší... Doktor, hlava oposice, zašel na to ku Jiřímu. Velký plán mu dozrál v hlavě.

Jiří hleděl neutrálně na tu myší vojnu města, tu a tam, jak slušelo se boháči a patriciji,

k vládnoucí se ovšem straně přikloňoval. V hloubi duše protivno mu bylo ono demokratství oposice.

V Praze často citovával při hovorech politických s přesvědčením Horácovo: Odi profanum... A dokud

v ňadrech jeho vřely touhy, sníval o tom, jak snad jednou „von“ přivěsí k svému jmenu, nebo zvučnou baronii.

Doktor nenašel ho doma. Je prý v polích. Šel tam za ním. A tu mezi lány řípy, na níž hemžilo se plno

upocených, bědných lidí, v záři slunce, při skřivánčím šveholení, v modrém dýmu cigarety chodíce tak,

hovořili mnoho, mnoho... A zas noviny šly městem: Jiří přestoup k oposici, stal se spolumajitelem

„Volného Občana“, bude kandidovat za poslance na sněm zemský, bude řečnit v neděli, kdy svěcen bude

prapor bílých veteránů na ostrově; „Volný Občan“ bude vycházeti nyní s obrázkovou satirickou

přílohou – a jiné věci bleskem proletaly městem... Purkmistr se při obědě velmi zlobil: „Tohle ty jsi

spískala mi!“ předhazoval svojí choti. „Jste jak sršně na tu holku! Zatím všecky dohromady nejste lepší!

A s tím radou ať je konec!“ Purkmistrová nyní vstala, za každičké slovo deset vrátila mu, obhájila

skvěle svou i své čest strany, v posled slz pár zatřáslo se na brvách jí, zavzlykala, purkmistr zdvih oči k stropu,

a už jenom na obranu začal mírně: „Aber Kätzchen, vždyť jsem neřekl tak mnoho...“ Asi před dvaceti lety

navrátil se z vojny domů šikovatel Václav Benda. Na prsou mu skvěl se křížek (dostal jej za Solferino)

a stříbrná medalie (za Sadovou). Navrátil se s ideou v svou rodnou obec, po příkladě jiných měst že

u nás nutno založiti spolek chrabrých vysloužilců. Na padesát dobrých mužů ihned se mu přihlásilo.

Nesli jmeno Radeckého. Na dny slavné: Boží tělo, v osmnáctý srpen, na den vzkříšení a na funusy

spolek vyšel v plné slávě. Při křtu praporu mu byla kmotrou sama paní kněžna. Každý člen byl plný zlata,

šňůry, pruhy na kalhotách, na výložkách – všude zlato; na kloboucích mohutně vlál černý chochol. Předsedou byl

Václav Benda. Byla radost dívati se na ty statné muže, jak v nich vždycky ožil při parádách vojanský duch!

Jak když vysloužilý koník táhna pluh kdes náhle slyší pochod prince Eugena! Jde zase hrdě podle taktu,

zařičí a hlavu vznáší – tak jdou naši vysloužilci defilírkou pevným krokem před městskými hodnostáři!

Ale přede dvěma roky návodem zas doktorovým vznikl ještě jeden spolek veteránů. Bylo totiž

mnoho leskuchtivých mužů přísným Bendou odmrštěno, poněvadž prý nenosili kabát císařský. Tu doktor

ubohé ty odstrčence svolal v hromadu a navrh stanovy jim. Nový spolek vstoupil v život. Členem jeho

moh být každý bez výjimky. Spolek čítal na sto mužů. Uniforma jeho byla ještě dražší nežli prvých.

Zlata na ní ještě více, nad to na klobouku chvěl se bílý chochol. Nesl jmeno ještě větší osobnosti,

nežli byl sám šedý maršál – zkrátka: sok to nebezpečný. Rost a rostl. Mnoho černých opustilo záhy Bendu

a šlo k bílým pro ten chochol! Nyní měl se dostat bílým také prapor. Za kmotru šla ovšem paní doktorová.

(Nebylo tu žádné kněžny, proto doktor v jedné schůzi silně demokratsky řečnil: my prý nemáme už šlechty,

národ – toť prý lid je pouze atd.) – – Je neděle tu. Při mši velké o polednách prapor požehnán, pak nesen

na ostrov. Zde v stínu dubů, v středu restauračních stolů řečniště ční ozdobené plátny, praporečky, chvojím.

Ostrov pln je. Honorace má svůj stůl hned vedle roster. Doktor je tam se svou paní, teta s Lucy, paní berní

se svou plavovlasou dcerou (paní berní, moudrá máteř, přešla také v tento tábor; dobře postřehla ten oheň

v prsou Jiřího k své dceři. Slyšela sic povídání o poměru jeho k Lucy, dceřina však existence

šla jí nad vše. Chystala se při příležitosti prvé říci mu, že conditio sine qua non jest jen jedna:

poslat onu dívku z domu). Berní byl tu, byrokrat to nemluvný, dva adjunkti, kupec Jiskra se svou paní,

setník Knotek, radní Vrzal, lékárník a krupař Vrba, medicinae universae doktor Řehák, ženy, dcerky

hodnostářů veteránských, kteří stáli nyní v kruhu kolem řečniště. Je ticho, jenom větve dubů šumí

k huku poblízkého jezu. Jiří řeční, z prvu zvolna, nejistě a pokašlává, hledí v papírky a chvilkou

prorývá své sporé vlasy, čím dál víc se rozohňuje, akcentuje, hřímá, místy dělá účinlivé pausy,

vhodná gesta, kývá hlavou; začal ovšem s Bílou Horou, s dvoustoletým tvrdým spánkem našeho lva, mluvil dále

o zázračném probuzení, vsunul z Kollára sem citat (ten o chýžce pastuchově), líčil dojmy konstituce,

Bachův despotismus, probral únorovku, o diplomech též se s ohněm rozhovořil, o pasivní oposici

mluvil dlouho, o vstoupení v říšskou radu, o té smutné drobečkové politice, o prohnilé oportunní

straně, vládě zaprodané, o té nové, blízké éře, která žádá nových mužů, nové organisace;

(sem zas z Kollára dal citat: Pracuj každý – a tak dále) pěkným obratem tím přešel k našim bílým veteránům:

národní je legií zval, na niž zajisté vlast může v každé chvíli apelovat; a ten prapor, svatý symbol

se jim nyní odevzdává, ať jej nesou k cti a slávě svého spolku a své vlasti. Praporečník zdvihl nyní

prapor do závratné výše, hudba vpadla: Kde domov můj! Ostrov chvěl se ve základech bouří dlaní, řevem: Sláva!

Kutzendorfer, mistr hudby, spustil dál pak: Hej, Slované, Tážete se, Moravičko, Naprej – vždy ten řev a potlesk.

Jiří, v tváři rudý, sestoup. Doktor objal jej a zlíbal. Všeobecná gratulace, přípitky a sláva, sláva!

Plavovláska paní berní polo komicky, půl vážně blahopřejíc, tleskla ručkou v jeho otevřené dlaně.

Jiří vedle ní si used. V tom vstal doktor: „Ticho, ticho!“ volalo se. Doktor připil vzletně Jiřímu. Zas: Sláva!

Sklenky řinčely, a hudba hřměla tuš. Pak Jiří připil kmotře praporu. A nyní děsný furor rhetoricus

(specificky česká nemoc) zachvátila shromáždění. Různé řeči střídaly se, potom dva, pak tři řečníci

mluvili už v jedné chvíli. Kutzendorfer bez ohledu za maršem marš plnou silou pouštěl na to shromáždění.

Pivo proléváno hrdlem. Bílé chocholy se chvěly povážlivě jaksi stranou na svých lebkách. Rudá záře

zapadajícího slunce, odrážená plochou Labe, rozlila se po ostrově. Prozlacený vzduch se plnil

šedým tabákovým dýmem, jenž se plížil hadovitě snětmi dubů ku obloze. Komárů roj poletoval

místy ve vířícím klubku. Drobní sklepníci už staví svíčky ve skleněných zvonech na stoly. Je šumno, hlučno.

Lucy sedí jako socha bez života. Veselost ta jest jí cizí, nechápe jí, jak by dívala se na vše

z dálky odkuds. Nikdo na ni krom té staré její tety nepromluvil. Nikdo slova. Cítí, jak se všichni štítí

doteku s ní. Hledne-li kams, vidí, jak se stranou kloní na ni upjaté dřív oči. V nitru svojím slyší zníti

známou píseň, známou z dávna: – Vždyť jsme jen jednou na světě, mládí a krása odkvete, stáří si sedne v naši líc

a mladými nebudem víc. – A ta píseň se jí vrací každou chvíli, notuje ji stále v sobě... zní to dneska

žalostně tak, zoufanlivě, jak by pohřbíti v ní měla ten svůj mladý, prázdný život. Chvilkou kmitne jí zas myslí

ona hlava s tmavým zrakem, pravé oko hledí stranou a přec zas se dívá na ni. Bodne ji to... Kde je nyní?...

Oč by raděj seděla tam v parku zas tak vedle něho... teď jí zřetelně zní v uchu jeho kašel, trhne sebou.

– Vždyť jsme jen jednou na světě – Kéž by mohla vykoupiti jeho žití životem svým, pochybeným, nicotným tak!...

Pokojíček se jí zjevil z zašlých dob... tam v onom domě vidí jasně samu sebe před zrcadlem... vlas si češe...

– Vždyť jsme jen jednou na světě – maně cítí, že v tom bahně byla šťastnější... Co bude?... Zachvěla se... předzvěst jakés

temné hrozné katastrofy mrazila ji... Byl už večer. Stoly byly osvětleny. Pestrobarvé lampiony

mezi nimi na tyčích se zachvívaly. Lid se vlnil po ostrově. Cukrář Cvrček, umný městský pyrotechnik,

vypouštěl roj pestrých raket. Jednu chvíli naklonil se doktor k Lucy, v tvář ji štípl, vyzývavě v zrak jí hledě

ptá se: „Nu, co říká, kočko?“ A ten ton jí vzpomenul zas na ten dům tam... na ten život... Trpce jaksi hledla na něj

a neřekla ani slova... Doktor zmaten odstoup stranou. V tom se Jiří kmitl kolem, chytil jej, a Lucy slyší,

jak mu plácá na rameno. „Máš to, kamaráde, kůstku! Inu, vkus máš!“ Jiří vzal jej stranou, vykládal mu cosi,

doktor smál se, kroutil hlavou... Stará paní unavena všemi dojmy, usínala skoro s otevřeným zrakem.

Paní doktorová náhle přichvěla se vedle Lucy. Její hedvábný šat šustil při každičkém hnutí, pudr

voněl z její malé hlavy, v bleděmodrém zraku jejím zachvívala věčná touha po rozkoši, graciesní,

roztomilý byl ten každý její posun, pohled, úsměv. Řekla dvě, tři všední věty a již zabočila lehce

k purkmistrové, k oněm dámám, které scházejí se z rána na klep v domku na náměstí. Nazvala je velmi vtipně

svatou inquisicí města, s humorem pak v pološeptu vyprávěla jisté kluzké historie z jejich žití,

místy vrhla na Lucii otázku neb taký pohled, že se krev jí hnala v líci. Potom dala paprskovat

trochu svojí důvěrnosti, nastínila, dala tušit to a ono – a tím vším jen lovíc sdílnost Luciinu,

ptala se jí zabaleně s naivností mladé dívky na tajnosti volné lásky... Lucy rozevřela oči

hanbou, strachem, překvapením... Paní doktorka se ptala zřetelněji... Lucy pevně hledíc v bílý ubrus stolu

zašeptala: „Milostpaní, ušetřte mne, nemožno mi o něčem tom hovořiti...“ „Přede mnou jste nemusila

upýpat se,“ se štiplavou ironií zašeptala doktorka a graciesně odchvěla se... „Teti drahá,“

třese Lucy jemně rukou staré paní, „teti drahá, pojďme, prosím. Hlava se mi jaksi točí.“ „Kde je Jiří?“

„Zůstane as.“ „Pojď, mé dítě.“ A když přešly úzkou lávku, vsedly v kočár, Lucy vrhla hlavu svoji na klín tety,

zaštkala tak hlasně, žalně, jak by rázem vylít chtěla celé hoře dnešního dne, celé hoře svého žití...