VIII.

„Volný Občan“ novým číslem přines pěkné překvapení čtenářům svým. Zobraceli ty dva listy dvakrát, třikrát –

„Volný Občan“ ani slova! Zarputile mlčí o všem, o výletu, o té slečně, o blamáži vládní strany,

ba i paní purkmistrová má tam jen svou zvyklou porci – ale více ani slova! Po městě se – a to v samé oposici –

vážně nad tím kroutí hlavou: „Vida, doktor ztrácí zuby...“ Zatím doktor vychytralý sáhl rukou diplomata

do té kalné situace. Město bylo rozechvěno. Cupidi novarum rerum byli v mraveništi. Chtěli

vědět víc a ještě více. Debatovalo se všude na náměstí, po hospodách, v úřadech i domácnostech.

Světáci tu v obdiv nesli všecky svoje zkušenosti, vdané dámy poslouchaly s přísným rděním na svých lících.

Patricijské dcerky večer při procházce zacházely ke dvorci si a tu kradmo hledívaly v řadu oken,

nesedí-li tam kde „ona“. Purkmistrová s Frau von Janík po úradě v plném sboru (jenž se scházel každodenně

v onom domku na náměstí) zašly jako delegátky k paní radové. Šly plny chvalitebných předsevzetí:

této dobré staré paní bídnou šalbou oklamané zrak otevřít; zvláštní mrzkost Jiřího jí ukázati;

postaviti toho hada, „tu“ s tou čistou minulostí v pravé světlo; všecko říci poctivě a otevřeně –

zkrátka ubohé té dámě vyčistit vzduch v rodném domě. Radová je přivítala jako vždycky; usedly si,

hovořily v pravo v levo, o všem možném dlouho, dlouho, konečně si purkmistrová odkašlala; měkce, sdílně,

důstojně a jak se sluší na čestnou choť hlavy města, začla mluvit. Frau von Janík vpadla místy citoslovcem,

místy celou delší větou. Stará paní překvapeně poslouchala, potom řekla, že ví dávno, čím ta dívka

byla dříve, že však přec ji vzala k sobě, že chce vrátit světu ji a čestným lidem, že dnes dívka ta je čistá

jako dítě, chválila ji, ani vlastní dceru prý by nemohla mít takhle ráda. Purkmistrová s Frau von Janík

vyměnily spolu jenom pohled plný ustrnutí: jak ten Jiří omámil ji! Tuhle přízi navěsí jí

kolem očí! Hrůza, hrůza! Frau von Janík mluví nyní. Obratně v té situaci přešla řečí ku Jiřímu.

Je prý jasno. On prý strůjcem je té celé lživé bájky o té nové nevinnosti, chce prý před městem i před ní,

svojí tetou, pláštík hodit na své choutky, celé město je prý v hloubi uraženo touto ošemetnou šalbou,

celé město lituje prý paní radovou, že nyní na ty její bílé vlasy naházeno tolik bláta.

Vážně, krátce stará paní řekla, že to není pravda. S neskrývanou indignací vstaly nyní obě dámy,

odcházely... Město znovu zvlnilo se... Stará paní posunuta do popředí. Lidé sepínali ruce

nad opičí láskou její k tomu světáku a nad tou lehkověrnou její duší... Doktor, hlava oposice,

zašel na to ku Jiřímu. Velký plán mu dozrál v hlavě. Jiří hleděl neutrálně na tu myší vojnu města,

tu a tam, jak slušelo se boháči a patriciji, k vládnoucí se ovšem straně přikloňoval. V hloubi duše

protivno mu bylo ono demokratství oposice. V Praze často citovával při hovorech politických

s přesvědčením Horácovo: Odi profanum... A dokud v ňadrech jeho vřely touhy, sníval o tom, jak snad jednou

„von“ přivěsí k svému jménu, nebo zvučnou baronii. Doktor nenašel ho doma. Je prý v polích. Šel tam za ním.

A tu mezi lány řípy, na níž hemžilo se plno upocených, bědných lidí, v záři slunce, při skřivánčím

šveholení, v modrém dýmu cigaretty, chodíce tak, hovořili mnoho, mnoho... A zas noviny šly městem:

Jiří přestoup’ k oposici, stal se spolumajitelem „Volného Občana“, bude kandidovat za poslance

na sněm zemský, bude řečnit v neděli, kdy svěcen bude prapor bílých veteránů na ostrově; „Volný Občan“

bude vycházeti nyní s obrázkovou satirickou přílohou – a jiné věci bleskem proletaly městem...

Purkmistr se při obědě velmi zlobil: „Tohle ty jsi spískala mi!“ předhazoval svojí choti. „Jste jak sršně

na tu holku! Zatím všecky dohromady nejste lepší! A s tím radou ať je konec!“ Purkmistrová nyní vstala,

za každičké slovo deset vrátila mu, obhájila skvěle svou i své čest strany, v posled slz pár zatřáslo se

na brvách jí, zavzlykala, purkmistr zdvih’ oči k stropu, a už jenom na obranu začal mírně: „Aber Kätzchen,

vždyť jsem neřekl tak mnoho...“ Asi před dvaceti lety navrátil se z vojny domů šikovatel Václav Benda.

Na prsou mu skvěl se křížek (dostal jej za Solferino) a stříbrná medalie (za Sadovou). Navrátil se

s ideou v svou rodnou obec, po příkladě jiných měst že u nás nutno založiti spolek chrabrých vysloužilců.

Na padesát dobrých mužů ihned se mu přihlásilo. Nesli jméno Radeckého. Na dny slavné: Boží tělo,

v osmnáctý srpen, na den vzkříšení a na funusy spolek vyšel v plné slávě. Při křtu praporu mu byla

kmotrou sama paní kněžna. Každý člen byl plný zlata, šňůry, pruhy na kalhotách, na výložkách – všude zlato;

na kloboucích mohutně vlál černý chochol. Předsedou byl Václav Benda. Byla radost dívati se na ty statné

muže, jak v nich vždycky ožil při parádách vojanský duch! Jak když vysloužilý koník táhna pluh kdes náhle slyší

pochod prince Eugena! Jde zase hrdě podle taktu, zařičí a hlavu vznáší – tak jdou naši vysloužilci

defilírkou pevným krokem před městskými hodnostáři! Ale přede dvěma roky návodem zas doktorovým

vznikl ještě jeden spolek veteránů. Bylo totiž mnoho leskuchtivých mužů přísným Bendou odmrštěno,

poněvadž prý nenosili kabát císařský. Tu doktor ubohé ty odstrčence svolal v hromadu a navrh’

stanovy jim. Nový spolek vstoupil v život. Členem jeho moh’ být každý bez výjimky. Spolek čítal na sto mužů.

Uniforma jeho byla ještě dražší nežli prvých. Zlata na ní ještě více, nad to na klobouku chvěl se

bílý chochol. Nesl jméno ještě větší osobnosti, nežli byl sám šedý maršál – zkrátka: sok to nebezpečný.

Rost a rostl. Mnoho černých opustilo záhy Bendu a šlo k bílým pro ten chochol! Nyní měl se dostat bílým

také prapor. Za kmotru šla ovšem paní doktorová. (Nebylo tu žádné kněžny, proto doktor v jedné schůzi

demokratsky silně řečnil: my prý nemáme už šlechty, národ – toť prý lid je pouze atd.) – – Je neděle tu.

Při mši velké o polednách prapor požehnán, pak nesen na ostrov. Zde v stínu dubů, v středu restauračních stolů

řečniště ční ozdobené plátny, praporečky, chvojím. Ostrov pln je. Honorace má svůj stůl blíž řečniště.

Doktor je tam se svou paní, teta s Lucy, paní berní se svou plavovlasou dcerou (paní berní, moudrá máteř,

přešla také v tento tábor; dobře postřehla ten oheň v prsou Jiřího k své dceři. Slyšela sic povídání

o poměru jeho k Lucy, dceřina však existence šla jí nad vše. Chystala se při příležitosti prvé

říci mu, že conditio sine qua non jest jen jedna: poslat onu dívku z domu). Berní byl tu, byrokrat to

nemluvný, dva adjunkti, kupec Jiskra se svou paní, setník Knotek, radní Vrzal, lékárník a krupař Vrba,

medicinae universae doktor Řehák, ženy, dcerky hodnostářů veteránských, kteří stáli nyní v kruhu

kolem řečniště. Je ticho, jenom větve dubů šumí k huku poblízkého jezu. Jiří řeční, z prvu mluví

klidně, místy pokašlává, hledí v papírky a chvilkou prorývá své sporé vlasy, čím dál víc se rozohňuje,

akcentuje, hřímá, místy dělá účinlivé pausy, vhodná gesta, kývá hlavou; začal ovšem s Bílou Horou,

s dvoustoletým tvrdým spánkem našeho lva, mluvil dále o zázračném probuzení, vsunul z Kollára sem citát

(ten o chýžce pastuchově), líčil dojmy konstituce, Bachův despotismus, probral únorovku, o diplomech

též se s ohněm rozhovořil, o passivní oposici mluvil dlouho, o vstoupení v říšskou radu, o té smutné

drobečkové politice, o prohnilé oportunní straně, vládě zaprodané, o té nové, blízké éře,

která žádá nových mužů, nové organisace; (sem zas z Kollára dal citát: Pracuj každý – a tak dále)

pěkným obratem tím přešel k našim bílým veteránům: národní je legií zval, na niž zajisté vlast může

v každé chvíli apelovat; a ten prapor, svatý symbol se jim nyní odevzdává, ať jej nesou k cti a slávě

svého spolku a své vlasti. Praporečník zdvihl nyní prapor do závratné výše, hudba hrála: Zachovej nám!

Ostrov chvěl se ve základech bouří dlaní, řevem: Sláva! Kutzendorfer, mistr hudby, spustil dál pak: Hej, Slované,

Kde domov můj, Moravičko, Naprej – znovu řev a potlesk. Jiří, v tváři rudý, sestoup. Doktor objal jej a zlíbal.

Všeobecná gratulace, přípitky a sláva, sláva! Plavovláska paní berní polo komicky, půl vážně

blahopřejíc, tleskla ručkou v jeho otevřené dlaně. Jiří vedle ní si used. V tom vstal doktor: „Ticho, ticho!“

volalo se. Doktor připil vzletně Jiřímu. Zas: „Sláva!“ Sklenky řinčely, a hudba hřměla tuš. Pak Jiří připil

kmotře praporu. A nyní děsný furor rhetoricus (specificky česká nemoc) zachvátila shromáždění.

Různé řeči střídaly se, potom dva, pak tři řečníci mluvili už v jedné chvíli. Kutzendorfer bez ohledu

za maršem marš plnou silou pouštěl na to shromáždění. Pivo proléváno hrdlem. Bílé chocholy se chvěly

povážlivě jaksi stranou na svých lebkách. Rudá záře zapadajícího slunce, odrážená plochou Labe,

rozlila se po ostrově. Prozlacený vzduch se plnil šedým tabákovým dýmem, jenž se plížil hadovitě

snětmi dubů ku obloze. Komárů roj poletoval místy ve vířícím klubku. Drobní sklepníci už staví

svíčky ve skleněných zvonech na stoly. Je šumno, hlučno. Lucy sedí jako socha bez života. Veselost ta

jest jí cizí, nechápe jí, jak by dívala se na vše z dálky odkuds. Nikdo na ni krom té staré dobré tety

nepromluvil. Nikde slovo. Cítí, jak se všichni štítí doteku s ní. Hledne-li kams, vidí, jak se stranou kloní

na ni upjaté dřív oči. V nitru svojím slyší zníti známou píseň, známou z dávna: – Vždyť jsme jen jednou na světě,

mládí a krása odkvete, stáří si sedne v naši líc a mladými nebudem víc. – A ta píseň se jí vrací

každou chvíli, notuje jí stále v sobě... zní to dneska žalostně tak, zoufanlivě, jak by pohřbiti v tom měla

ten svůj mladý, prázdný život. Chvilkou kmitne jí zas myslí ona hlava s tmavým zrakem, pravé oko hledí stranou

a přec zas se dívá na ni. Bodne ji to... Kde je nyní?... Oč by raděj seděla tam v parku zas tak vedle něho...

teď jí zřetelně zní v uchu jeho kašel, trhne sebou. – Vždyť jsme jen jednou na světě – Kéž by mohla vykoupiti

jeho žití životem svým, pochybeným, nicotným tak!... Pokojíček se jí zjevil z zašlých dob... tam v onom domě

vidí jasně samu sebe před zrcadlem... vlas si češe... – Vždyť jsme jen jednou na světě – maně cítí, že v tom bahně

byla šťastnější... Co bude?... Zachvěla se... předzvěst jakés temné hrozné katastrofy mrazila ji... Byl už večer.

Stoly byly osvětleny. Pestrobarvé lampiony mezi nimi na tyčích se zachvívaly. Lid se kupil

na ostrově. Cukrář Cvrček, umný městský pyrotechnik, vypouštěl roj hravých raket. Jednu chvíli naklonil se

doktor k Lucy, v tvář ji štípl, vyzývavě v zrak jí hledě ptá se: „Nu, co říká, kočko?“ A ten ton jí vzpomenul zas

na ten dům tam... na ten život... Trpce jaksi hledla na něj a neřekla ani slova... Doktor zmaten odstoup’ stranou.

V tom se Jiří kmitl kolem, chytil jej, a Lucy slyší, jak mu plácá na rameno: „Máš to, kamaráde, kůstku!

Inu, vkus máš!“ Jiří táh jej stranou, vykládal mu cosi, doktor smál se, kroutil hlavou... Stará paní unavena

všemi dojmy, usínala skoro s otevřeným zrakem. Paní doktorová náhle usedla teď vedle Lucy.

Její hedvábný šat šustil při každičkém hnutí, pudr voněl z její malé hlavy, v bleděmodrém zraku jejím

zachvívala věčná touha po rozkoši, graciesní, roztomilý byl ten každý její posun, pohled, úsměv.

Řekla dvě, tři všední věty a již zabočila lehce k purkmistrové, k oněm dámám, které scházejí se z rána

na klep v domku na náměstí. Nazvala je velmi vtipně svatou inquisicí města, s humorem pak v pološeptu

vyprávěla jisté kluzké historie z jejich žití, místy vrhla na Lucii otázku neb taký pohled,

jímž se krev jí hnala v líci. Potom dala paprskovat trochu svojí důvěrnosti, nastínila, dala tušit

to a ono – a tím vším jen lovíc sdílnost Luciinu, ptala se jí zabaleně s naivností mladé dívky

na tajnosti volné lásky... Lucy rozevřela oči hanbou, strachem, překvapením... Paní doktorka se ptala

zřetelněji... Lucy pevně hledíc v bílý ubrus stolu zašeptala: „Milostpaní, odpusťte, je nemožno mi

o něčem tom hovořiti...“ „Ach, má slečno, mluvíte vy jako pravé neviňátko. Přede mnou jste nemusila

ostýchat se,“ se štiplavou ironií zašeptala doktorka a graciesně odešla... „Má teti drahá,“

třese Lucy jemně rukou staré paní, „teti drahá, pojďme, prosím. Hlava se mi jaksi točí.“ „Kde je Jiří?“

„Zůstane as.“ „Pojď, mé dítě.“ A když přešly úzkou lávku, vsedly v kočár, Lucy vrhla hlavu svoji na klín tety,

zaštkala tak hlasně, žalně, jak by rázem vylít chtěla celé hoře dnešního dne, celé hoře svého žití...