VIII. * * *

Ty staré pergameny, jež ožraly kdes myši, a přísahy ty nedodržené –

ó třikrát běda ti, ty bědný národe, nemáš-li důvod vyšší pro svoje postuláty!

Ó třikrát běda ti, nessají-li ta práva tvé děti už z prsů matek svých,

a nebije-li jimi krev žhavá v jich žilách a nechví-li jimi

jich každý dech a nezní-li jimi už ten ton každého slova a nedýše-li jimi

vždy znova a znova v jich pole, nivy, ta práce v černých hrudách a pot ten zoufanlivý!

Ó třikrát běda ti, když nenajdeš jich už v závodech duchů, kde pevným krokem svým

jdeš s nimi v soutěži, a potlesk, jejž slyšíš tam a jenž platí tobě, si necháš znít k uchu

co sportsman ješitný! Jsi tady a žiješ, chceš volný jít k předu

tím právem, že zde jsi, že žiješ a že chceš – nuž, nač ty pergameny dědů – jsou světější tvých přirozených práv?

Ta práva z dějin... to důvod malý... Ta vyžadují svaly – a máš-li svaly –

nač třeba práv? Jen jeden, jen jeden důvod v nich najdem’: Kde že je vzali

otcové naši, kde podědili? Však odpověď tu snésti nemáme síly,

a proto se raděj netážeme. Z té minulosti mdlá chabosť na nás padá... Oh, byla velkou našich předků řada –

však žel, to nejsme my. V své nicotnosti my chcem’ se spodobňovat s feudaly ku posledku:

ti mní, že dědí ducha vždy s praedikátem předků; my nemajíce síly či odvahy stát na vlastní své basi,

my bychom rádi lehce podědili s žlutými pergameny to, čím kdys otcové ti naši byli. A kdyby přec i cikáni,

těch pariů rod hnědý, co moderní národ žít začali náhle, jim přiznat se musí

též naposledy to právo žití – a to by nemohlo přec býti světější, vyšší,

než naše dnešní! Však nač ta práce? My máme krátce své pergameny...

Raději hřmíti ve prázdných slovech a snášeti ciziny despekt

a sami doma skepticky hleděti na ty své pergameny... Čas nad námi vyřkne

jednou své: byli – však nežili jsme darmo: my uhájili a zanechali

potomkům bohdá čilejším – ty žluté staré pergameny!