Frank sklonil se nad krypty kámen,
tak jak ta mrtvá dole tich,
jen křečovité chvění ramen
je svědkem slz se deroucích
a v hrdle mocí zardousených.
Když vstal, měl v očích pozamžených
lednové pláně mrtvý klid:
„Tys dostal,“ dí mi, „vlasy od ní?
Vím, jak je dala rozdělit,
nu, byli k tobě velmi hodní –
a ke mně též. Vždyť chtěli vrátit
mně peníze ty. Poslouchej,
vděčností žití chci ti platit:
ty vlasy její... ty mi dej.
Tak velká nebude tvá škoda
a mého žití episoda
jich zasluhuje nejspíše...
Nic nemám po ní. – Nevzpomněly...
Chci památku mít, fetiše –
dej mi ten pramen... ale celý...“
Já dal mu jej –