Nebylo důvodu ji škrtit.
Za pár dní přišel se smíchem:
„Jdu novinkou tě, brachu, zdrtit,
jsem, poslyš, šťastným ženichem!
Jak obchod jsme to uzavřeli:
se svědky k notáři jsme jeli
a o smlouvě se dohodli –
a dobře tak – teď člověk vidí,
že k našemu jen pohodlí
jsou tyhle vynálezy lidí.“
„Co? Jaká smlouva?“ „Víš, je žena
a vázne obchod tatíkův,
ta druhá také nemá věna
a dnes vyhlídky zlatníkův
jsou bědné dost. Půl milionu
jí musím dáti v chvíli onu,
než odjedeme k oddávkám –
pak, že se netknu jí, tam psáno,
a přec-li snad, že přísahám,
že volna je zas – chacha, ano –
i s penězi. Ten žertík smělý
já podepsal, toť vtipná věc.
Půl milionu – dám jí celý,
můj táta vydělá zas přec.
Jak vážná byla k zulíbání
při komickém tom spisování!
Co vylezá z té hlavičky,
jež z pohádek se právě vrací
a neví, za čas kratičký
v jaké se octne situaci!“