Frank láskou získal – pokud ovšem
v té nemoci co získat lze –
střízlivý rozhled dostal po všem
a nestál už tak ve mlze
esthetického svého sniva;
citovat přestal adjektiva,
ba, přírodě byl navrácen:
jdem deštěm vrchů po úbočích,
rve vítr nás – on vzdychne jen,
že krásně tu – a slzy v očích.
A jednou na mě takto vypad:
„Je problemem – a kdož to ví,
zda není docela to případ
Penthesiley Kleistovy?
Odmítá – miluje snad skrytě
a v posled odhodí to dítě
ty romantické nesmysly?
A proč ne? Jsem přec člověk slušný,
jsem vzdělán, nikde odvislý
a nemiluji život rušný.“
A jindy touží: „Kdo mi poví,
co nedoved bych za to dát,
jen jeden pohled sametový
na sobě cítit spočívat!
Ty vlasy rozpustit a směti
v nich žhavou hlavu potápěti
– a víš, jak voní vlasy ty?
Jak hořké mandle – Ach, ty cítit,
být ve tmě jejich ukrytý,
jen tělem jejím dát si svítit!...“
A jindy běsní: „Jsem to sketa,
jsem zbabělá to příšera!
Což pak mi někdy za ta leta
už odolala některá?
Jsem zbaven sil i zkušeností?
A ona v té své nevinosti
že by snad ženou nebyla?
A hrome! – jinému dát časem,
co přede mnou tak chránila –
já zardousím ji jejím vlasem!“