Ta stará romantika vlastně
je věc dost směšná. Člověk ví,
on napsat Byronovy básně,
že nebude v nich hrdinství
prokletých duší, mračných vzdorů,
upírství, všelijakých sporů –
ne: tak a tak se příběh stal
z těch a těch složek – pranic více;
pak ovšem žandarm, kriminal
a po případě šibenice.
Chtěj-nechtěj, blížíme se maně
Živote tobě, mistře náš,
jak z prostých prvků nečekaně
romany, dramy zapletáš,
jak dráhu každé duši udáš,
jak vyrůsti z ní osudu dáš,
jenž vládne jí pak na vždycky –
a vše jde klidně, bez výkřiků,
máš humor, máš spád tragický
i – střízlivou svou romantiku. – –