Dne druhého už byla doma,
a ještě v šatě svatebním,
žár v očích, s horečnýma rtoma –
tak časně z rána vpadla k nim.
On zrušil smlouvu! Zvíře je to,
vraždila by jej v chvíli této!
Šat měla krví střísněný.
On rval se s ní až do té chvíle,
kdy z úst jí trysk proud červený –
pak sed a mlčel zarputile.
Ulehla. Ještě tu a tamo
krev přišla. Zvíře uštvané...
A za čas bylo nám už známo,
že vícekráte nevstane.
Já šel tam, ptal se. V této době
nikoho nepouštěla k sobě.
Zle – hůř – vše jednoslabičně.
O Frankovi pak ani slova.
Jen domýšlí se rozličně. –
Snad odjel tehdy do domova.
Bob jedenkráte chytila mě
a vedla pod strom lípový –
prý Lina vzpomněla též na mě
a to že mi vše vypoví:
„Ta Lina – bože – ještě dítě
a co v ní pracuje vše skrytě!
Života znalost, vědění,
co jiný získá dlouhou prací,
to ona při svém mlčení
zná jakous divnou divinací!
Ach, včera měla chvíli sdílnou:
„Jdi, Bob, a přines nůžky mi“ –
a ručkou, najednou zas silnou,
projíždí vlasy černými
a střihá si je. Lino! křičím.
„Vždyť víš, že budu brzy ničím,“
mi odpovídá s úsměvem.
„Ty vlasy rozdej. Tomu dáme
ten pramen, ten té, tyhle M.“ –
tak obmyslila všecky známé.