Toť povídání nudné hodně,
když láska koho v pěsti má!
Jak náměsíčník nerozhodně
jde se slepýma očima,
bol směšný s plytkou slastí střídá,
kde neptáš se, on odpovídá – –
Ach, rdíš se, když ti napadlo
nad figurou tou směšnou bědnou,
že na vlas tohle divadlo
jsi světu skytal a ne jednou!
U Franka byla ovšem jiná:
byl za-, však nijak milován.
Ta pohádková drobná Lina
jak z ledu byla. Byl jen štván
tím stavem, jejž zval nejistota,
byl ze snů vyštván do života
a ze života štván byl v sny –
a Lina – neznala či znala –
svůj klidně pohled záhadný
v ty zmatky jeho upírala.
„Má rád vás duší roztouženou,“
já řek jí. Vyšpulila ret.
„Chtěl by vás míti svojí ženou.“
„Já za živý ho nechci svět.“
Pak dívala se chvíli k zemi:
„A vezmu ho, když připíše mi
pro život rentu, přisáhne,
že po odavkách před kostelem
na levo v míru odtáhne,
co v pravo já zatočím čelem.“