A všecko přišlo zpolehynka. „Pojď,“ jedenkrát mě vyruší, „zjev ukáži ti z Maeterlincka a ve vídeňském ovzduší.
Uvidíš, že jej budeš cenit a já, tak chtít se jednou ženit – vím, musil bych jen talent mít k úloze hlavy domácnosti –
jen v pohádce té zakotvit chtěl lodí bych své budoucnosti.“ – Je vila skryta v stromů houští, stůl venku pokryt ubrusem,
a lípa, jež jej stíní, pouští kus slunce vedle kusu sem. Tři dámy jsou tu. Nastrojeny, jsou asi předem připraveny
na neobvyklou návštěvu – tak dáváme si porce frasí a společenských úsměvů, až každý se pak k stolu sází.
Máť a dvě dcery – jisto. Paní je líbeznost a ochota, však v očích má už odříkání žen, prošlých strastmi života;
z dcer starší, Bob, je plavá, svěží, svítící pleti, v očích leží jí humor vlídný, neškodný a v budoucno když pohled letí,
slib věrný je v něm pro vše dny oddané ženy, matky dětí. A druhá – zvaly ji jen Lina – jak z pohádky elf hebounká
(„toť tedy Maeterlinckovština!“) je skoro choře bleďounká – však nevidíš v tom obličeji leč velké hnědé oči její,
stuartské oči mandlové, jež, samy nehybné, kol sijí sny tiché noci májové – jež mohou stát se tragedií.
A vlasy její – věční bozi, jak bujný, dravý je ten proud! Jsou spjaty sic a přece hrozí se s drobné hlavy rozběhnout,
vítězným tmavým pláštěm skrýti to filigranské živobytí a lesk svůj vzácný modravý s temena, skrání rozlít mocí,
by zářil kol té postavy co roba panovnice Noci. – Co nad hlavou nám včely v davu na květné letí chumáče,
co paní nalévá nám kávu a pobízí brát koláče, co Lina, pohled do daleka, ví bůh, kde myšlenkami těká,
co chvílemi Frank zahoří a za pohledem tím jde v dáli – Bob se mnou klidně hovoří, jak bychom se už leta znali.
„Co díte k poslednímu Bahru?“ – A Frank se vmísí znalecky: „Nu, zůstává si věren k stáru, má stále háv svůj věštecký,
ač vlastně cestářem jen tu je, jenž jiným dráhy připravuje –“ a tak se mluví tam a sem o umění tom starém, novém,
máť slouchá s truchlým úsměvem a Lina chvilkou vpadne slovem. Až začne potom o klášteru a o historkách z oněch dob:
tam bylo švábů – v nočním šeru šly zabíjet je často s Bob; šat vykasán byl před tou zvěří, i sebírala od všech dveří
svých spolužaček střevíce, Bob svítila a v ticho hluché praskali, umírajíce jak mandlí skořepiny suché.
A jednou – k nezměrné jich hrůze – šváb jeden rány necítě, na zadních noh pár vzpjal se tuze a zahrozil jim střelhbitě,
pak, tykadla zle napřažená, rachotil zlobně k nim se žena, Bob sekla svíčkou – vletěly v svůj pokoj, klíč písk v zámku chvatně,
vší silou dveře držely – až bylo jim pak jaksi špatně. – Bob červená se: „Nač ty krámy? Vždyť je to směšně nechutné!“
Však Frank dí rychle: „Cítím s vámi, mám averse též ukrutné, mně hnusen pavouk ku příkladu“ – a případů už hned má řadu,
kde vyděšen byl tkalcem tím. I Bob i máti povídají, co Lina zrakem stuartským tkví zas už v bůhvíjakém kraji...
Cookies on Poetry Cove