Já proved svoje vyrovnání se svými Němci dávno již: jsem pánem já, jsou oni páni a rozdílů zde nevidíš,
mně nepřeloží cestu stéblem, já s Gröbrem srovnám se i s Löblem a za pravdu mi kde kdo dá, že šejdíř to či hlupák chlubný,
kdo řve dnes jmenem národa a mlátí vlastenecké v bubny. Ba, jsou i lidé mezi nimi, k nimž cosi sdílně láká tě
a časem svazky přátelskými se spojíte dost okatě: jsi jako doma v bytě jeho i do okolí vídeňského
děláte spolu výlety, svých žití znáte celou sferu i dáte si to řídké „ty“ a řeč vám nepřekáží věru.
Zde míním Franka. Byl mne starší, vysoký, statný elegan, nes plavé vousy patriarší jak kdysi Hermann Sudermann,
zrak modrý, ruce vypěstěné, prsteny na nich drahocené, šat jeho byl vždy bezvadný – bylť jedináčkem otce, matky
a ot, továrník pořádný, byl zemskými dost nadán statky. Frank patří k oné četě tady vídeňských židů-estetů,
již mají všecky předpoklady vynikat lecčíms nad vše tu: má vkus ne zrovna každodení, má cit i smysl pro umění,
je vzdělán, svět mu otevřen, jist úspěchem je v každém kroce – však hřivny sterilní spí sen a strom je stále bez ovoce.
Neb ve všem k špičce jde, kde není už ani možno dále jít, kde nastává jen přelomení a vše se musí odhodit,
jde, třeba v básních, za obratem, kde poet už je akrobatem – a proto s modní Francií je knihkupecky v styku stálém
a z Němců rád se opíjí Georgem, Rilkem, Hofmannsthalem. I z přírody je vykořeněn a hluch a slep se zdá být k ní
a celým duchem už je včleněn do adjektivních pomnění – je červen, kraj kol žárem dýše, on ztracen kams si říká tiše:
„měsíce cudná hostie“, „zčeřených smutků chvějné prouhy“, „umrzlé sněhu lilie“, „šílení jezdci mojí touhy“ –
V divadle je to Shaw, jenž lámat zná smíchem jeho vážný klid, též při hře Schnitzlerových dramat se umí silně rozohnit,
kde duchaplnost poskakuje kol osy, požitkem jež sluje – a třebas život jinak jde a Vídeň de facto je jiná,
on citát, scenu vynajde a s citem si ji připomíná. I náboženské jeho vztahy dost modní byly – nechával
problemy ležet v prachu dráhy, buď vyhnul se jim a šel dál, neb odekretoval je jinam; a jednou – jak se rozpomínám –
jdem mimo kostel, ze vnitř tek proud kadidla, zpěv, varhan hřmění, tu palcem k dveřím toče řek: „Co platno? Bez smyslu to není...“
Mám dodat, ve věcech že lásky má zkušeností celý stoh a s Don Juanem bez nadsázky že vítězně se měřit moh?
Má všelijak je zaplaceny, neb všelijaké poznal ženy – s Weiningrem sic se shoduje v inferiorní theorii,
však v praxi bere, kupuje, jak jen sběh příhod nadhodí ji. – Však tohle nebylo, co svedlo mě s ním, ač znám ho řadu let.
Až Osud hodil svoje sedlo na jeho nezkřivený hřbet, až skočil na něj, bod jej v boky, že milý Frank se pustil v skoky
a letěl jako šílený, až dech mu vyšel, až se svalil, pak vstal, zrak vlhkem zastřený a hlas mu vzlykotem se zalil...
Cookies on Poetry Cove